Přidat báseň
- 9 -



Štěstí

štěstí?!

Haló..? štěstí, jsi tu??
Slyšíš mě, haloooo...???

štěstí - jak zní to vesele a mile,
Jsou to ty nejkrásnější lidské chvíle,
Kdy srdce plesá a nitro těla jihne,
Sem tam úsměv, na rtech se mi mihne,
Mám chu" z okna řvát a štěstím tancovat,
Mám chu" smát se a všechno kolem milovat,

Svět zdá se mi, tak barevný a krásný
Jak nebyl by ,než plný čisté lásky.

štěstí, halóo - tak jsi to Ty?
Ten žebrák zpitý do němoty?
Co leží tu, jak z dlouhé chvíle,
A v nohách víc než jedna míle?

Nebo jsi to ty, ten list co padá z nebe?
Sněhová vločka, co na rukou tak zebe?
Kapka, co na nose mi sedí,?
Pocit, co o něm někdo neví?

Já hledám Tě a vzývám každou chvíli,
Když nejsi tu, i přesto - život je mi milý,
Však pravda, někdy těžké chvíle jsou
Co drtí tělo, hlavu, duši mou,
Kdy sotva ráno vsatnu,
Jednu přes hubu dostanu,
to sbírám se , pak celej den
a všechno kolem jak zlej sen,
kdy rána jedna, druhá moje srdce drtí,
na rtech chuť v nose pach, kolegyně smrti.

štěstí, tak kde jsi, proč já stále jen tě volám,
Když nakonec, před tebou se schovám,
Haloo, haloo - jen ozvěna mi odpoví,
Kde štěstí je, kam schovalo se - kdo to ví????

štěstí:
Proč voláš mě, když mě v sobě máš,
Proč hledáš mě, když v sobě sám mě ukrýváš,
Já nejsem jedno pro každého z vás,
Já ukrývám se v každém z nás.....
Net









Mistr loutek (floutek)

Netahám za provázky,
přítmí rád nemám,
všechny ty zlatovlásky,
sakra, tak je to z lásky?

Plouživě vrávorám,
jednou tak a pak zas tak,
klídek všem oporám,
slyšte, stejně vám odolám.
harosek









S mrtvým v mrtvém

V hrobečku pode mnou,
leží mrtvé děti.
Květinku maj přehezkou,
slaměnku své máti.

Já utrhnu jim zvadlý,
z pole máku květ
a připouštím si záhy
náš velký špatný svět.

Nenia lacrimoso! hrajte za utrpení duše,
jež Kristovou krví se polévaly.
Pro ďáblovy černočerné kuše,
jež bychom oslavovali.

A však na hrobě rudá růže,
trnovou korunu uvijte jim z ní,
to jest obrazem utrpení duše,
a" rozlišíme lidi od sviní.
. . . (a tak...)
Přemýšlím o hřbitově... a...
Neodolám pokušení,
že člověk byl a teď není.

Já utrhl pro mrtvé děti,
květ z tvé (!) zahrady,
aby pole, louky, hroby lidí,
zamyšlením zůstaly.

Já utrhl jej včera ráno,
(nezlobíš se ...viď)
život... pak
smrt...
- tak je nám přáno,
- propletená ni"

Přemýšlejte pokolení,
člověk je a teď není!(?)

Už naň všichni zapoměli,
jak na růže voňavé.
Květy zatím odumřely,
dejte mrtvým zas nové!
Milan Drašnar









Slátanina

Odštěpky mé mysli padají do trávy
a za silného řevu se tříští o udusanou hlínu.
Kličkující brouci zpívají soprány,
když hryžou do konve ze šedého cínu.

Mohutné řetězy cinkají do brány,
i když psí víno po nich se plazí.
Skaliska v moři a ohromné korály,
kutálí se ze skály, jak děti jimi hází.

Semišové křeslo na mě se culí,
tajemné brýle skrývají ducha.
Duch na mě očima podivně kulí,
zažil jsem období silného sucha.
Lukáš Brath










Tři andělé

Tři andělé sedí,
do hlubin hledí.
Je tam tamno,chlad
a láska tam má hlad.
Vezmi tu lásku do dlaně,
spusť se tam ve snu po laně.
Tři andělé sedí,
do hlubin hledí.
Andrea Anna Holubová









Sen

Ve snech jsme se ztatili,
to jsme ale nechtěli.
Ruku ti podávám,
nic od tebe nežádám.
Klepu na Tvůj sen,
Tobě se však nechce ven.
Nemohu Tvůj sen snít,
ale nechci tady sama žít.
Andrea Anna Holubová









Růže

Díky Bože za ty růže,
mě však ruce bolí,
špičaté hroty mají
a v rukách mi uvadají.
Voněli mi spoustu let
i Ty si můžeš přivonět.
Chci Ti je dát,
chci se nyní jen smát.
Zkušenost do rukou
jsi mi dal.
Prosím....prosím,
já chci jít bez růží dál.
Děkuji Ti za ten květ,
ale vracím Ti jej zpět.
Andrea Anna Holubová









Pochopení

Teprve teď jsem pochopil,
že můj čas se naplnil.
Teprve taď jsem pochopil,
že se tady jen rozpomínám
na věci,které již znám.
Teprve teď jsem pochopil,
že jsem se starý již narodil.
Andrea Anna Holubová









Duše

Jako modlitba za slunného dne,
v bezbožné hodině v boží náručí,
snad ti pan poručí setkat se z bezmocí.
Bojuj ptáčku víry tvé ruce sílý vždy
když zemře jeden živý.
Pláčou pahonští mistři,
pláčou tobě do hrsti,
ty však stále je necháváš stranou,
nestaráš se však oni zestárnou…
Teď hleď vítr ti pohladil líce,
radostná chvíle, země se zatřásla,
ale tvůj život znovu propásla
Padls do náruče smrtelníka,
anděl ti rozprostřel svá křídla,
s potupnou hanou, odešel jsi však stranou,
tak nyní se kaj blázne svatosti zbavený.
Bez bázně a hany rozprostřel
jsem svůj zrak nad vámi bezhlavé panny…
Traon










Podťatý

Vyživován mlékem hory
Stoletým mocným poutem
silných lan kořenů s ní spjat
vpíjejících její štědrost
Ticho a světlo ho táhlo vzhůru
po dlouhá desetiletí
k mračnům
ke hvězdám
zatímco zpíval
než přišli bezcitní
Přišli bezcitní
a přeťali jeho mohutné tělo
rozťali mu srdce
vzali hlas
bez úcty ke století kořenům a hoře
Zničili píseň
Okradli horu
Mrtvý pustý škleb paseky hřbitova velikána
místo růstu k Chráněnému k Vzácnému
Marie Dolistová










Juliu Payerovi

(polární badatel, teplický rodák, objevitel Země Františka
Josefa)

Vibrace struny pod dotekem smyčce
poznáním hudby
Chvění listu ve větvoví poznáním vánku
Vlnění a ohýbání trav poznáním větru
Brázda zkypřené hladiny za pluhem kýlu lodi
poznáním neznáma
Na začátku všeho skála teplického dvorku
Hledání cesty vzhůru kolmou stěnou
Později vtištění prvostop do svahů a vrcholů Alp
Hřmění ledu
biče severních vichřic za nekonečných nocí
kdy slunce zledovatělo a vešlo do Měsíce
Slavnosti mračen, polární záře,
hostiny východů slunce a jeho dělení
do čtyř v refrakci
Stále jdeš se svými muži po driftujícím oceánském ledu
S vůlí nikdy zpět k zrádné pasti mateřské lodě Tagetthof
ho nutíte změnit skupenství
Ozvěny vašich kroků stále zní
Písmena vašich stop, šelest saní a štěkot psů
až k mysům nejsevernějšího Rudolfova ostrova
čistého listu Země Františka Josefa
Rezonance dalekého echa teplický a šanovský
se zálivem a ostrovem této Země
vyslaného Tebou
Marie Dolistová










Stoupat po žebříku námah až k závrati
nechat se smočit nekonečným deštěm hvězd
Jsme jen kapkami vybuchujícího a smršťujícího se vesmíru?
V mlčení a šeru lesa odpověď?
Ptej se času-odpoví obrazem
který jen odrazem
ve stopách Božích
Marie Dolistová










Meditační I

Před Tvým světlem miliardy vířících
vloček galaxií
Zatknout skruž do vesmírné matérie
provléknout okem pevného bodu
pronikajícího pod povrch
spojit viditelné s neviditelným
pomíjivé s věčným
Lebky mrtvých hledí v kosmos
i kdyby obličejem v hlíně
Hledí do kosmu a přece v jeho sevření
Marie Dolistová










Meditační III

Strašlivé valení času prostorem
za letu vzdalujících se galaxií
Čas odměřovaný otáčením a oběhem planet
Čas odměřovaný napjatými plachtami lodí
objevitelů neznámých zemí
Čas odměřovaný cvalem pádících kopyt koní dávných vojsk
Čas odměřovaný údery zvonů ducha pozvedajícího se
nad omezenost každodennosti
Čas odměřovaný hukotem motorů, letem raket
a výbuchy
V cárech mlh a pravěkých vlnách oceánů
hluk budoucích národů
Z pravěkých pralesů řev ještěrů
Pramen, který vysychá, život v nás
Jen epizoda,scéna, kdy po dohrání titulky nahoru? A dolů?
Tajemnou silou sem vhozeni,
z věčnosti vyšplíchnuti na břeh několik desítek roků úzký
než další vlnou smeteni k věčnému
Marie Dolistová










Na co myslí....

na co myslí tvoje vlasy?
na to, jak laskám je, či snad na to jak vítr češe je asi?
na co myslí Tvoje řasy?
na to jak zkrouti se do neuvěřitelně vlídné krásy?
na co myslí tvoje kůže?
na to jek pohladit mne, či ztrestat můj drzý dotek jako planá růže?
na co myslí Tvoje oči?
a na co sakra myslíš Ty?
Lupinus









Lekce z neplavání

Sakra, nějak to běží.
život teče zprudka dolů a já mu ještě přilívám do proudu.
sakra, přituhuje a já v hodinách plavání nedával pozor.
záchranný kruh znám jen z vyprávění zasvěcených.
Sakra, už v tom ani neplavu, topím se.
tak někdo koukejte vytáhnout ze dna špunt.
Lupinus









Zase se ptám

Proč jsem měl nevěstu vybranou?
snad proto, abych na Tebe zapomněl,
abych samotu prašivou do kouta zametl.

Proč jsem prstem na Tebe ukázal?
snad proto, že nakročeno ke mně jsi měla.
že v objetí mém krásně ses chvěla.

Proč jsem teď pokrytý stoletým prachem?
snad proto, že jsem na Tebe dlouhé roky tajně čekal
že jsem ztratil možnost hledat lásku jinde......

Lupinus









Nebudit prosím!

Kupčí se s láskou,s pocitem nejvzácnějším
duše se peleší v myšlenkách jiných.
Prázdné dny naplňuje jen pokrytectví
a myšlenky na čistou lásku realita zabíjí....

Nebuďte mne proto, chci ještě chvíli v říši zapomnění odpočívat,
laskat se s múzami a uctívat věrné.
smát se těm na druhé straně a za ruku držet se s andělem.
ne, ne, ještě oči otevírat se mi nechce....
Lupinus









Psaní Tobě


už nemohu posílat ti přání dobré noci,
vždy" ani nevím, kde právě jsi a v čí moci.
noc probdělou za sebou dnes mám,
proč podlehl jsem Tobě? proč podlehl jsem nám?
Lupinus









Stalo se...

přátelé veselí, cožpak se stalo
včera jsme se zpili, tančili a smáli,
dnes však abychom se sebe sama doma v koutě temném báli...
střízlivost ve světě láskou opilém
je jak život na moři, všude plno vody, ale napít z něj se nedaří...
Lupinus









Stalo se II

Jsi tak daleko, přesto však vzpomínka na Tebe na mých rtech
ulpěla,
Jsi tak daleko, a já říkám si, že líbat jsi mě neměla,
jsi tak daleko, a vůně Tvá se mnou tu zůstala
proč jsi tak daleko, a proč jsi mě líbala?
Lupinus









Přišla nepozvána

V myšlenkách mých drze zakotvila,
žena, růže, dobrá víla?
nevím, já k svému domu ji nepřizval,
ona toho nedbaje, v mém srdci žije dál.
Lupinus









Padlý anděl

Býval jsem andělem v tomhletom světě,
v ďábla proměnit mě
Tobě však zdařilo se v jedné větě.
a teď žiju v pekle a srdce mé touží po odvetě...
jen jeden pocit zachránit mne z toho bláta může
a to jsi ty lásko, Tvé mámivé ostny růže a náruč Tvá, mě tak vzdálená
Lupinus









Náhodné setkání

okraden příručím hospodským ubohým
a obohacen úsměvným psaním Tvým kupodivu žiju.
v setkání s cizím neštěstím svou lehkovážnost si uvědomuju.
své pomíjivé nálady hned zkrotím,
když vidím jak žena cizí bičována je žitím.
osudem nevlídným ovlivněna,
přesto dál kráčet je odhodlána,
ta pro mne tak cizí však milá, křehká žena.
Lupinus









Hledám jen lásku

jsem básníř co marně hledá slova
jak pojmenovat lásku
přemýšlím teďa za chvilku znova
však slov mě nedostává se
a život, jako by pohupoval se na jediném vlásku
tak nenenaplnitelným zdá se být...
asi to nebudou jen ta slova co marně hledám všude zas a znova.
Lupinus









Co tu zbylo

Zbyl mi tu po Tobě chuchvalec vlasů
vzpomínky na duši a kostlivci kukuřičných klasů co spolu jsme pojedli
zbyla tu po Tobě vůně starých časů
černokocour a v myšlenkách miliony cizích hlasů, co táhnou mě za Tebou
Zbyla tu prázdnota a píseň milostná
co ve snech zpívaná na smrt je nemocná, nemocí zhoubnou co láska zove
se zkažená
Lupinus









Co se mnou dělá...

Opilost ze mne dělá zpěváka
a jaro ponouká mne k rýmům
slunce mi úsměv vyvolá
a noc vede mne k splínům
Lupinus









Smutné ovínění

Jak zkrotit své srdce zhárané, když lítá po všech čertech
steskem pak polibek lihu, tančí po nocích mi na rtech
a horkost, co polévá mě střídá zas krutá zima...
smutek a neradost zas se mě jímá...
Lupinus









Vítám tě u nás

Vítám tě u nás
ve světě kouzel a her.
Tam, kde život byl,
je a bude fér.

Vítám tě u nás
ve světě malin nezralých.
Tam, kde nikdo neví,
co znamená slovo hřích.

Jen pojď dál a život s námi užívej,
jen s námi můžeš být pořád mlád.
Já vím, že život je občas náruživej,
ale zkus ho žít a mít rád.

Vítám tě u nás
můj malý človíčku.
Hned budu u tebe,
jen počkej chviličku.

Za chvíli spolu
budeme o lásce snít.
A už jen krásné věci
budou se nám dít.

Jen pojď dál a život s námi užívej,
jen s námi můžeš být pořád mlád.
Já vím, že život je občas náruživej,
ale zkus ho žít a mít rád.

Vítám tě u nás,
budeš tu snílků král.
Každý už tě čeká,
tak jen pojď dál.

Jan Šimek










Ospalá díra

Mlha odkrývá město v podzimním hávu,
první sluneční paprsky klepou na okna domů,
ospalá díra lehce otvírá své oči,
nový den má vše živé dávno v moci.
Lidé odcházejí do svých zaměstnání,
obchodníci otvírají své krámy
a pošťáci jdou rozesílat nová psaní.
Den se zdá být jako každý jiný,
v životě je však jedinečný.
Slunce pomalu stoupá výš a výš,
aby rozzářilo i tu nejtemnější skrýš,
v doprovodu ptačího zpěvu zahřívá vzduch,
ničí ranní rosu,
celému městu dodává krásu;
ospalé díře i přírodě kolem ní
a já tohle sleduju z povzdálí
- z Alexandrovy rozhledny,
čníjící strážná věž nad městem,
která dává jedinečnou příležitost všem
shlédnout město v nádherném lesnatém údolí,
které v té výšce leží jako na dlani.
A ať slhlédnu toto panorama v kterémkoliv ročním období,
jak zasněžené stráně, kvetoucí stromy nebo žluté padající listí,
nikdy nezklame, ale naopak - vždy mě okouzlí.

josefsabrnak@quick.cz










Polibek

Polibek je překrásný
když je upřímně daný,
pak je víc než sex vzácnější.
Sex je pouze potřeba, chtíč,
uspokojení libida - nic víc.

Polibek něžný, upřímný
mnohé ti o člověku napoví,
jenž tvé rudé rty loví.
Polibek horký, vlhký
city ti vyloží
a tvé srdce rázem se láskou naplní.

josefsabrnak@quick.cz










Marnost

Zastavil se čas a všechno stejné jest
marně hledám smysl života
marně se ptám hvězd
proč všechno chodí do kola když to ztrácí smysl
někdo řek že jsem mrtvola někdo jen tak hlesl

pocity zmaru krvavě rudé rty jenž líbají mne
tak hořce a kysele
ukován jsem k zemi chtíc navštívit místa vzdálené

jsou vůbec taková? leží někde na zemi?
kdepak, jsou jen v mé duši uvězněny

stal jsem se psancem vlastních snů
ubíjen obyčejností našich dnů
všechno co se stane už se někdy stalo
všechno co bude už tu někdy bylo

habrman.filip@seznam.cz










Bobik aneb Bon Voyage

V krabici hnědé,
já viděl tě poprvé.
Ocásek zamával,
snad srdce mi popěve.

Domů já tě dovezl,
v autě co už není.
Všechny díry jsi prolezl,
klubko maličké jsi byl.

Už velký pejsek jsi,
každý hydrant tě zná.
Jen ty sliny ti visy,
to ti občas vyčítám.

Můj ochrance věrní,
ty to hned poznáš.
Když někdo mí ubližuje,
vždy zaštěkáš.

Bon Voyage

Andrej Čokorilo Jesenjski










Vánoční

Už se těším na vánoce,
už se těším, jak své nejdražší budu dávat dárek,
mám ho vybraný.
Už dávno.
Bude to mé srdce zasypané sněhem....

Lupinus










Dejavu

smrtící bumerang, co před nedávnem odhodil jsem do hlubin zapomnění a úlevy
vrací se zpátky a smrtící ránu chystá se mi zasadit
a já to vím a nedokážu utéct,
jsem předurčen stát se dalším tvým cílem...

Lupinus










Roční období

ty a zima,
to je jak den a noc,
jsi jak léto co rozpustí chlad v mém srdci,
jsem podzim, co donekonečna chystá se na tuhou zimu,
ty však, jak jaro rozproudíš tu tekutinu co proudí my v žilách,
to, co ještě před malou chvílí, zdálo se nepropustnou ledovou morénou,
stává se v mžiku tekutinou blahodárnou,
ach díky Ti, díky....

Lupinus










Poslední krok

Ve vzduchu visí tragedie,
prohra, ke které jistě směřuji,
blíží se mílovým krokem
ovlivněn neznámým pocitem
se zavřenýma očima kráčím k okraji propasti,
ne abych umřel, jen proto, abych trpěl pro lásku...
já půjdu, do poslední chvíle a před zraky neznámých udělám krok poslední.
Proč? snad pro lásku ve kterou věřím,
snad pro hvězdu co dává mi sílu,
mno, vlastně to bude vše jen kvůli Tobě.
zbytečně, protože ty zaslepená vidíš jen co vidět můžeš
a za roh, kam dopadnu už tvé smysly nedosáhnou.

Lupinus










Ležérní...

Lžu, lžu si do kapsy, co nemá dno
plíživá lež tam přežívá
tak trochu naléhám, lži, běž dál
ale ona stále ráda v té mé kapse uléhá
lež lžící snažil jsem se vytrhnout z té kapsy
trhla sebou rány si při tom slízala ale lež leží tam dál..

Lupinus










Duševní výlevka

Zničující, tak zničující je ten pocit neopětovaný,
za mou hrdostí a strachem z prohry schovaný
pocit jenž zove se láska.
Jako bych ho nemohl uchopit,
přec na mne každým dnem útočí
Já vím, jen já vím co ostatní nevidí.
Vidím svou duši, do které nahlédnout bych ti dovolil,
jen kdybys chtěla...

Lupinus










Milostný dopis

Psaní milostné, co určeno je mé vyvolené,
proč to nezbedné vždy k Tobě bezvýsledně zbloudí?
otevři ho a nasyť jím své srdce
nebo nepřečtené pošli Té co ji patří.
Té, co jí znám ze snů nocích nejčistších,
Té, co nejsvatější věc mi v sladkém nevědomí potají ukradla....

Lupinus










Dvě v jednom?

Ponořen do světa fantazie, uchvácen Tvou podstatou krotím nezkrotitelné...
Tvá blízkost je mi tak cenná,
přál jsem si strávit večer v Tvé přítomnosti, třeba bys jen seděla, já naproti Tobě utápěl bych se v tvých očích
čekám, stále čekám, ale nevím jestli ještě věřím..
Zas do duše mi neprávem splín se vkradl
snad proto, aby mě vedl dál cestou nepoznanou
snad proto, abych zakusil lásku neopětovanou
snad proto, že si to zasloužím....

Lupinus










Naivka

Ať sám, či s Tebou,
dál se myšlenky zakázané do srdce derou
a lék na nemoc Tu zákeřnou
nikdy se ke mně nedostane
trpká samoléčba nepomáhá....
ach jak nevypočitatelný je osud lidský

Lupinus










----

světla co co zmizí ve tmě
a hustá mlha
-doutná příděl krátkých slov
duše načichla z poslední cigarety mého slabošství
jsem bledě-modrý a vůbec mi to nevadí
dohořívá smích,kterým chtěl omámit nenávist
vidíš ani ty nejsi stranou
a tolik jsi chtěl
bojovat za lepší
a vůbec ti to nevadí

utíkám zpět domů,kde už nikoho neznám,jen křik prázdné láhve a tvůj proradný
hlad
chci se umít ve slovech
chci být poétou a do koše pár odpadů
ten odpad jsem já
a ty mým košem
stále žijeme a nevíme proč
dvě zmrzačené děvky
dva potraty na nerezovém stole schoulení ve svém chladu
hřeje nás láska?
hřeje tě má bolest?
mě hřeje to že jednou zdechneš a já tě sežeru
dvě rovnoběžky co se nikdy nepotkají-snad až v nekonečnu,ale to to bude
pozdě
hněv doutná jak ta světla
věříš jim?
věříš tomuhle všemu?
věříš té prazdné láhvi?
věříš jejímu dnu?
věříš tomu,že žijeme?
já věřím stromům a své lži
mluvíme jen když fouká vítr
chceš stát s nima..
chceš být stejný...
chceš jen větší vítr než mám já....
chci je všechny posrat
a až se sežerou,bude mi líp
zůstanu bledě modrý v dýmu další cigarety
spolu

Simarke/panacea@tiscali.cz/










Hodina šakalů

V hodině šakalů
S nadzemskou přesností
Dosyta nasátý nezbytnou mocí
Do stínů od lampy
A do vyzáblých úzkostí
Můj smutek se rozkřikne bezesnou nocí

Myšlenky osleplé
V oprátkách chroptící
V mrtvolném rytmu se ztupěle klátí
Vždy na stranu naděje
Jsou chvíli se klonící
A vždy se zas k úvrati marnosti vrátí

Láska jak rubáš
Na cáry rozpadlá
Po koutech hlavy se v chuchvalcích válí
A pohled upřený
Do hlubin zrcadla
Přivolá tvář divné bestie z dáli

Až někdy po ránu
Řev smutku přehluší
Ostatní v běhu dne duševní zmatky
Avšak jak kyvadlo
Jak každý vytuší
V hodině šakalů vrátí se zpátky

Arno Blazius

Rozhovor blázna s krásou

On:
Je noc a tma a mě se oči klíží
je zima a mráz a smrt se za mnou plíží
je už pozdě na rozpravu
a já v tom opět zase plavu
je čas si říci adieu
dřív než poledne nám odbije

Ona:
Ulehnout a promyslet si další plán
náhle je klam dokonán
a ten drahý, co jen může tušit
vždyť mu ze mě srdce začíná zas bušit
já si nestěžuji, jsem s tím spokojena
plazí se, lísá, padá na kolena

On:
Jakou hru to se mnou hraješ
jednou jako víno zraješ
podruhé jako ledová vichřice
vmeteš mi pravdu do líce
a zanedlouho zase kveteš
cítím se jak stará veteš

Ona:
Ale lásko, co to říkáš
snad si znovu nenaříkáš
já jsem vše, co´s vždycky chtěl
a že´s mi tenkrát naletěl
to je jenom tvoje vina
stejně jako kocovina

Teď spi, už sladce spi a nech si o mě zdát
budu střežit ten tvůj spánek, ty stejně nechceš znát
co jsem vlastně za stvoření
co úděl tvůj ti okoření
a budeš stále přemýšlet
jak chladný je ten můj led

A teď spi a spi dlouze
nech si zdát jen o své touze
víc toho už nedostaneš
ty proti mě nepovstaneš

Zdeněk Čejka










Upír 2

Ona spí a netuší, že nad ní skláním svojí hlavu
ona spí a netuší, že myslím pouze na potravu
ona spí a netuší, že jídlem mým je pouze krev
ona spí a netuší, že vydává svůj slastný řev
ona spí a netuší, že nabízí mi vnitřní slast
ona spí a netuší, že chodím v noci život krást

Ona spí a netuší, že toulám se městem a hledám další oběť
ona spí a netuší, že už může se psát závěť
ona spí a netuší, že dává se mi v nemilost
ona spí a netuší, že netíží mě žádná zlost

Ona spí a netuší, netuší nic, jak by jen mohla
ona spí a netuší, že před každým se vždycky ohla
ona spí a netuší, že temný anděl navštívil ji
ona spí a netuší, že říká zase za mnou zajdi

Stal jsem se upírem, temným přízrakem, který ruší noční spánek
stal jsem se bytostí, strašným náznakem, který popsal spousty stránek
díky své důvěře
díky své lásce
díky své pověře
díky své válce

Prohrál, já prohrál a teď pykám za svou chybu
dozrál, já dozrál a mám ústa plná slibů
vrátit nic nejde, vezmem si vše na věčnost
co dobrého vzejde, nakonec schová mě pouze noc

Zdeněk Čejka










Odpověď

Na její hruď, na moje tělo
na její ústa, co by ji chtělo
na moje pouta, na moje vrásky
na strašnou hrůzu, na letní srážky
na pláč a na úsměv
který tvoří nám v duších zpěv
na vesla na lodích
na lidi na koních
na ranní sluníčko, pramálo svítící
na její srdíčko, ledově studící
na tu bystrou mysl, co zmátla mě docela
na kolena jsem klesl a líbal jí do čela
na její rty, co chutnaly mi po jahodách
na její vlasy, co byly jako velká voda
to všechno, co jsem na ní obdivoval
se mi možná znovu nabízí
proč jsem si jen chladnou hlavu nezachoval
na zbytek života masku si navléci
Ano, já chci ji zpět. A chci ji víc než dřív!
Ano, já rád bych ji zas ved. A chtěl ji tady mít

Zdeněk Čejka










Pochybnosti

Jsem sice uprostřed
ale balancuji nad propastí
nevím co mě večer čeká
hlavu mám jen plnou strastí


alternativní naturalistická verze:

Stojím sice uprostřed
balancuji nad propastí
nevím co mě večer zmastí
hlavu mám jak velký vřed

Zdeněk Čejka










Zpověď

píšu o bolesti, zklamaný jsem
píšu o bolesti, co pocítil jsem
píšu o bolesti, čekám co se bude dít
píšu o bolesti, ale nevím kam mám jít

píšu o bolesti, která v zápětí se promění
píšu o bolesti, hledám čarotvorné znamení
píšu o bolesti, nechci ji
píšu o bolesti, nech si ji

píšu o bolesti, velké bylo zklamání
píšu o bolesti, nikdo ti už nebrání
píšu o bolesti, silou pomsty uchvácen
píšu o bolesti, trpkostí však rozzářen

píšu o bolesti, a hořký pohár piji do dna
píšu o bolesti, ten pohár co účty srovná
píšu o bolesti, hoří plamen
píšu o bolesti, tak se voda mění v kámen

píšu o bolesti, zarmoucen
píšu o bolesti, zchladnul jsem
píšu o bolesti, nesmířen
píšu o bolesti, jsem ponížen

Zdeněk Čejka










Pokus

Nedělej to nedělej
zachovej se klidně
všichni se tě budou bát
neskončí to vlídně

Jen zklamané pohledy
vyčítavých lidí
s těmi jejich rozhledy
nemíním se příti

Moc bych si to přál
a moc bych tě teď chtěl
hru o život bych hrál
a píseň smrti pěl

Já už musím jít
za životem všechno končí
já už nechci žít
a proto se s tebou loučím

Zdeněk Čejka










Má láska

Zaslech jsem zase volání těla
když stála tu tiše
tou krásou by i Afrodita oněměla
stála tu v Evině rouše

Mé srdce bije jako na poplach
a ztrácím pomalu smysly
začínám mít prapodivný strach
a říkám jí jen nesmysly

A přeci se stydí
nemá však za co
tvrdí, že příroda ji šidí
ach Bože, kráso

Co dal bych jen za její duši
doufat však musím
vždyť patří jinému muži
Ach, co jen zkusím

Zdeněk Čejka










Království ve tmě

Nemůžeš vždycky pochopit svět
zapálit vodu, uhasit plamen
prohlásit se za Boha a stvořit svět
pořád se cítíš nicotou znaven

Rozsvítit lampičku
nakreslit kytičku
zastavit čas
a nechat se vést

Tou poutí bez konce
u studny žízníš
na pláží zhasínáš
na ledě svítíš

Říkáš si: "Proč jsem tu?"
"Co tu mám dělat?"
Přijmout snad odvetu
začít se hněvat?

Naprosto šťastný
a přeci zraněn
nejsem vždy jasný
jak na dně kámen

Nechat se unášet
tou mocnou krásou
do sítě polapen
jak z ní vyváznout

Začít se zpytovat
teď je už pozdě
milovat bezmezně
milovat hrozně

Nyní jsem pochopil
co tu mám dělat
žít vždycky pro druhé
všem se tu rozdat

Mé další nutkání
nemám již slova
snad se mi ubrání
zkusit to znova

Pokoušet nemožné
nemá to cenu
říkám si rozhodně
kam se tak ženu

Posečkat chvilenku
opustit tělo
zastavit myšlenku
by se mi chtělo


Zase to přichází
jak to mám přežít
milostné cítění
snad pak už nežít

Co je to za blábol
chorého mozku
se vším se vyrovnat
zapudit trosku

Od všeho se odprostit
a trochu zvolnit
návalů radosti
budu mít dosti

Nic však pak nepřehnat
duše má zpívá
zachytit okamžik
jak to tak bývá

Ukončit úvahu
není vždy snadné
zhodnotit povahu
je vždycky marné

Proč jsem tak šťastný
a někdy ne
není my jasný
jak to jen je

Chvilková mrzutost
se vždycky zpraví
duševní nerovnost
nejsme ti praví

Někdy se zarážím
nad vlastní řečí
to si snad nevěřím
je to jak v křeči

Když se mi podaří
někoho naštvat
vždy mě to mrzí
někam se sápat

Někomu připadám
tak trochu divný
sám sebe napadám
nejsem tak vlivný

Poslouchat muziku
to mě teď baví
počítat matiku
není to pravý

Procházet životem
na vlastní pěstí
s milostným pocitem
ovocné tresti

Pohárek zmrzliny
rád si teď dám
takovou pochoutku
na tu chuť mám

Ale když roztaje
není už k jídlu
a zpětným zmražením
podobná mýdlu

smutkem jsem zaplaven
i vlastním žitím
na skřipci natažen
cítím se býti

Srdce mi krvácí
když není u mě
to je mé trápení
Království ve tmě

Zdeněk Čejka










Vůně sena

Voní kraj travou ,to kosa práci svedla,
kupky sena vyrostli na lukách
A mozoly v pili se do země.
Léto odchází se slávou, ještě slunce sálá.
Ospalí motýl unaven po hrách,
Křídla roztáhl slastně.

Bosou jen nohou panenka tančí do kola.
Kapela cvrčků na housle hraje,
sonátu smutně veselou.
Lehce nad zemí se vznáší ,dává úsměv víla
A babí léto v podzim zraje.
Dýchá další vzpomínkou.

Své tělo do sena otisklo razítko lásky,
když přijde večer se slůvky na dlani
co vynesou mysl k nebesům.
Hvězdy svítí v naději ,tajné jsou otázky.
Říkají se tiše ,měsíc je chrání,
podoben dětským snům.

Petr Dejdoš










Malování

Namaluji svět,jako zelenou louku.
A slunce na obloze co si povídá za poledne s travou
namaluji svět jako písně sloku
co zpívám tolik rád

pastelky na stole čekají na povel k útoku
bílý papír leží netečně
náhle nevím jaký směr mám čáře dát
a tak bitva proběhla vážně statečně
já o malování nechám si jenom zdát

Petr Dejdoš










Barevné příběhy

Poslouchám tlukot taletí
Řinčení železa výkřiky slávy
Z toho ticha se mi hlava rozletí
Kolem vnímám ztichlé davy
Před očima barevné příběhy hrdiny
Co odešel za svou velkou povinností
Než uzráli nezralé zelené maliny
vykonal vše z náramnou pečlivostí

sám stojí na poli bez kabátu
do mlhy obzor červená záře
zasadil pluh obal od granátu
ostnatý drát značí dětské tváře
vyschlé oči s pískem pouště vláhy
nevidí východ slunce na obzoru
černé převážili se smrti váhy
život si utře pot do praporu

poslední vzpomínka matčino lůno
naplní myšlenka na konci cesty
čeká vykoupení ze stáje voní seno
a kříž vše zakryje jak závoj nevěsty
vztažené ruce ční až k nebesům
zoufalá modlitba volá tiše krajem
jeho tělo patří toulavým psům
bloumají barevné příběhy krajem

Barvu svou nejdražší nedali dobrovolně
byli poslání jak dopis k svátku
když panovník po cizí zemi stůně
osloví vřele každou matku
za národ vítězství velké cíle
jdou vaše děti v zeleném kostýmu
požehnání jim dejte je to od vás milé
dáme pozor aby nedostal ani rýmu

Petr Dejdoš










Zimní zamyšlení

Nemám rád zimu
Necinká jak stříbrný vítr za letní noci
Netřpytí se zlatem prvního jara
Když housátka na louku k nerozeznání jdou

A chuť jablek a páleného slunce
Neuvízne v hrdle nezazpívá

Nemám rád zimu pálí
Bolí do dne
Smutná je jak sama smrt

Ale kde je smrt začíná nový život
Zima je krásná

Petr Dejdoš










Píseň Vlkodlaka

Hladoví vlci táhnou z lesů
a míří k spící vesnici
já pochodeň hořící nesu
vedu tu smečku vraždící

Nad hlavou rudý měsíc nám svítí
a my jdem temnou nocí
za námi pokvete krvavé kvítí
lidé jsou bez pomoci

Jejich krví zkaženou
půdu zavlažíme
očistíme zem zničenou
ještě se nasytíme...

Sue










Přítel

Nesmyslnost reality mě tíží jako sám náhrobní kámen.
Světlo dne mě pálí do očí svým rozžhaveným kopím.
Vstávám a naposledy šeptám amen,
A nakonec před vámi všemi oči sklopím.

Jeviště se boří a opona padá,
A přece poslední divák dál tam sedí.
Na ramenou má zatočeného slizkého hada
A s úspěchem svého činu na mě hledí.

Nechápu a přesto vím komu přišel dát růži zvadlou,
Přes všechny mříže a hradby úsměvu jdu vstříc
Míjím dívku bledou,pod sutinami padlou,
Která chce naposledy něco říct.

Odhazuju zbytek tíživého šactva
A ruku v ruce jdu se svým přítelem temným.
Podobna králi dravého ptactva
Mě pálí slunce paprskem svým jemným.

wingless-angel











Já?


Nenávratně ztracená na dně svojí duše černý
Se tvářím jak anděl, přitom peklo v sobě mám
Každý je svojí lepší masce věrný
Já už tu svou lepší nevnímám.

Nechci spát a nechci se vzbudit
Nechci teplo a nechci aby vítr vál
Chci na bránu do nekonečna bušit
Až mě jednou pustí konečně dál.

Ne dneska a ne zítřejší noci
Kdy zas budu umět s vlky výt
Měsíc mě bude mít ve své moci
A pak půjdu zas na bránu bít.

wingless-angel










Pomeranče

Čekáš na to znamení, co krouží kolem světla,
kruhy kolem spirál, to roztodivnej cit...

Čekáš na to světlo, co rozsvítí se v očích
hořící to znamení, co nejdeš podél cest.

Bílá cesta,
oči rudý,
brány pekel,
ohňů dým

Zadumáni do sebe, ...tak smyjem´ špínu světa?
V tom zazní píseň na pochod a vyrážíme vpřed!

A zazní trubky na povel,
...tak kdo by zůstal stát?
Cesty prachem zavátý a v obydlích jen smrad!

Bílá cesta,
oči rudý,
brány pekla,
ohňů dým

Milan Jaroš










Lenka

jsi stromem obsypaným květy
encyklopedie dokonalá bez jediné zkažené věty
ztrácím pevnou zem
propadám se hluboko nejsi mým snem
JSI!
Procházím prázdnou ulicí vločky posetou
myslím! Myslím na to co mě právě posedlo..
TY!
Ztrácím pevnou zem a pocit samoty
mě spálí a projde tiše až do mého nitra.
Probudím se v krásný den kdy dnes se změní v zítra
celý nesvůj rozespán a rozesněn
Znovu jsem byl tebou poblouzněn!
Nevím ce se to se mnou děje a dělo
v hlavě mám znatek a zatemněno
TVOJÍ VINOU!
Bojím se všeho snad i vzduchu a tak si říkám nahlas, v srdci, v duchu
Pokusím se, avšak ta myšlenka mi bije do hlavy a mysli
Já z toho ztrachu, obavy tě oslovit
nemohu se se svou řečí domluvit...
Pro tu samou lásku
já zbabělec nevydám ani hlásku
NEDOKÁŽU TO!

Ondřej Novotný










Mosty

Postavte mosty ať pevně nám stojí
ať všechny národy na zemi spojí
ať lze přes ně přejít k národům všem
ať můžeme poznat celou naši zem

Ať můžeme poznat ty kultury cizí
a naopak ať můžou poznat oni nás
ať si svět vytvoří společnou vizi
v níž mír měl by vládnout a společný hlas.

giom_cz@yahoo.de










Cesta

Jdeš po cestě plné prachu a kamení,
malých, velkých i nepřekonatelných skal.
Ta cesta se s věkem klikatí,
ale s každou zatáčkou prý by ses klidně rval.

Jdeš po cestě plné zklamání a smutku,
slzné řeky se slévají v jeden velký oceán.
Možná se v něm utopíš, vskutku,
když na všechno jsi docela sám.

Jdeš po cestě plné děr a propastí,
když tě díra stáhne svými drápy dolů.
Už ani nemyslíš na život plný radosti,
vidíš jen nápisy starých rozbitých hrobů.

Jdeš po cestě a potkáváš spoustu opuštěných lidí, kteří neustále něco nebo
někoho hledají
a na tobě vidí,
že po životě toužíš potají.

wingless-angel










Šílený

Má duše je znavená
má mysl už usíná
hlasno tady zní
to času stárnutí
a lež se plazí kolem nohou
jak jen city bolet mohou
oheň přestal hřát
v očích zůstali slzy stát
hvězdy padli do vln moře
zvadla i ta poslední růže
plamen svíčky zhasína
má láska už není nevinná
...
Některý věci se nemění
napořád zůstanou šílený ..

Susanne










Dvanáctá Maria

Dlaněmi od mouky pohladím těsto,
můj silný palec je nástroj početí,
dvanáctou Marii vyklápím z formy,
očima z perníku poznává svět.

Jedenáct sestřiček leží už na prkně,
čekají na ráno až je dám péct,
budou pak tvrdé a krásné,
zabaleny a připraveny v krabici.

Jsem prodavač Marií,
mám malé, velké i vykrajované,
záleží jen na vás,
kterou si budete přát.

Aleš Vostřez










Tobě

Jak krásné je
být jen chvíli
s tebou
Stejně krásné jak
nyní měsíc v úplňku
Jak poletující sníh
praskající pod vahou
mých chodidel
dopadajících na zasněženou
cestu rozvíjející se
pod mými nohami
Jak mlha zaplavující
údolí v kterém
bloudím
Volám do tmy večera
do noci měsícem osvětlené
o tvoji něhu prosím
a ty spíš
někde jinde s někým jiným
Škoda jen, že již
léta živnost skončila
tím i mým oblíbeným
květům lučním
Zbude mně jen na
tebe a na květy luční
vzpomínat
těšit se na další
léto kdy alespoň ty
květy luční porostou
Když tvá láska
již uvadla

ferenc_had









Brzo

Jak zdlouhavé je
čekání na domluvenou schůzku
na které stejně
najdu jen srdce
zamknuté na houslový
klíč
Mé ruce zůstanou
prázdné nebude co
do nich vzít
Jen nesplněných přání
bude hlava plná
Ruku v ruce
Bolest se štěstím
s tebou tak jdou
Mlhavou bílou tmou
A nevědí
ač moudře
se vždy chovají
Večer
Jak prázdný je večer
bez symbiózy slov
jak opuštěných je jen
těch pár lehce
mystifikovaných lásky
slov
Jak nic neříkající je ten
zamilovaný pohled
který slova lásky nedokreslují
Opuštěné je vše jak
matná vzpomínka na tvá mně
lásky hýčkající slova
jak okamžiky odteklé
v řece zapomnění

ferenc_had









Čekání

Jak krásné je se toulat
osvětlenou večerní Prahou
jak krásné je jen tak čekat
na SMS co nepřijde
Skvělé je vědět,
že nestojím ani za těch pár
slov co říkají jdi do prdele
Ještě hezčí je přisednout si
mezi cizí lidi a nemít si
s nimi co říct
Přitom jak jednoduché by bylo
napsat na rovinu nečekej nic
je tak jednoduché vzít
houslový klíč a
zamknout přede mnou
své srdce na 7 západů.
Zamyšlení
Proto zamysli se nad tím
kam tvá písmena
v řece času plynou
co ke mně vezou
Vypadali jak kry naděje
na mé řece citů zamrzlé
Nemám nic mé ruce jsou
prázdné nemám nic co
bys mně mohla vzít
nemám nic jen řeku věčně
zamrzlých přání
A proto čekám až
zvony zazní
ledy roztají
Do té doby nemám nic
mé ruce jsou pořád prázdné
Nemám nic co by mně kdokoliv
mohl vzít.

ferenc_had









Noc

Den dovrávoral
horečkou lidského shonu
usoužený do náruče tmy

Nastolila se vláda noci
začínají obrácené dny
pomalu pod víčky vykukují
svou nadvládu zahajují

Někdo je kávou zahání,
jiný peřinou vyzívá k příchodu
přicházejí naše sny
Pavouk mezi sny
roztahuje svou jemnou síť
hvězdám a měsíci na spaní.

ferenc_had









Bolest

Bloudíme spolu
tmou
vůkol dokola bolu
bojíme se na skutečnost
ptát

Raději si v koutku duše
budeme malovat květy
jara sluneční paprsky
očekávat měsíce niť
na kterou navlékneme svá
očekávání a přání

ferenc_had









Měsíc

Večerem stíny zakrytými
kapkami deště přibitými
se cítí měsíční paprsky
procházející noční tmou

Každý večer po sluneční
vládě přicházejí
nocí svou tichou tmou procházejí
Do další luny
svého života se ženou
Milencům s hvězdami jen
krásné zážitky žehnají

ferenc_had









Večer

Na představách krásných
okamžiků nám ustlala noc
Pocukrovala nám cestu
sněhovými vločkami
Přikryla nás příkrovem mraků
pod jejím pláštíkem
lucernu, svíčku v rohu
pokoje
Rozžehnula měsíc
s ním rozjiskřila hvězdy
světy nám vzdálené
jak láska na světelné roky
Pro všechny lidi osamělé
hledající blizny červené
schované v lásky okvětí

ferenc_had









Sám

Ve tmě ubodán
světlem lamp
jak tvým nezájmem
Po měsíčním paprsku
prchám ke světlu svíčky
k vůni večera samotou
nasyceného.
K pavoukovi co
pro mé sny plete novou
síť
Na zamrzlých cestách
odyseu dalšího
dne si kreslím
Mezi kapkami deště
sněhovými vločkami
ve větru plískanice
zahalen koncem
nočního příkrovu
Sbírá síly
k boji s větrnými mlýny
života
Opuštěn do dveří samoty
narážím

ferenc_had









Přání

Těším se
až zhlédnu tvou tvář
nemusí jí ozařovat svíček
ani měsíce zář kouzelná
Určitě máš
v očích květy
motýly usměvavé
Přání být nejmilejším
darem

ferenc_had









Dívka, které sluší déšť

Dívka si povídá s deštěm a déšť jí sluší.
Sluší jí ve vlasech, na tváři
sluší jí i slzy na rtech.
Déšť zpívá, drnčí, odplouvá
v ústech ji hřeje slunce,
vzduch je opilý, cítí jeho dech.
Dívka polyká kapky, mořský déštˇ na pokraji města.
Vánek kolébá vlasy v rytmu deště
a déšť zpívá, voní, maluje.
Ruka chytá malé mokré štěstí,
kapky se smějí v dlaní plné střípků,
dívka si povídá s deštěm,
dívka děkuje, žadoní.
Déšť zpívá, voní, drnčí, maluje.
Pouliční galerie modrých kapek,
akvarela duhy ve vodním skle.
Dívka si povídá s deštěm a déšť jí sluší.
Sluší jí i slzy, když se loučí.
Na okno hrají perly oroseného cembala
stříbrnou symfonii allegro, staccato.
Ve vodním zrcadle křísí svůj obraz dívka,
které sluší déšť .
Kapky hladí ústa, malují oči.
Antický řezbář se zmítá ve vodní mutaci,
ale dívka už stojí za řekou a trhá zlatý déšť.

Karel Šunah










Přesměruj všechno a ulož i kopii


Po celé zemi ve větrech
Jež neutichají
Smáčí rudé kopí
V mračnech pout sílících měsíčními dotyky,
V prázdných očních jamkách
Pouta marnosti a dětí mrtvých před úsvitem
..hudba končí
a z vypreparovaných pocitů se jen těžko vyvlíknou
přeci jen jich je málo co s láskou obchodují jak s kameny
.v celé té zemi
stále čekají na první paprsek světla,které je přijme zpátky
znovu tepané mince
znovu opomíjený pocit smrti
..ty tu nekoněčně přetrváš,vyhrožuješ pěstí
pes aby tě už sežral chuligáne
blues sedliny a rozbitá palička co sem jí po tobě hodil víš
On to neřekl,žiletky polykal a chtěl tě obejmout
Svázat
Sníst
Někdy jsem přemýšlel o tom,že tě mám rád
Že jsi
.odcházím,patřičně s bolestí v srdci
je jen hloupý smích a dveře zůstanou dokořán
oni se světel nedočkají
a nikdo
nikdo nezčeříta oblaka smutku
můžu se podívat
můžu i kárat
můžu i zemřít
můžu žít
můžu chtít
můžu?
..mezi sebou
a
mé svědomí,jen kvůli němu
v čem to vlastně vězí
stopy krve mne žebrají
.. A po celé zemi je jen jedno hloupé místo
kde ve zbroji přeplaveš tu řeku
na březích zmrzačí ti hnáty
pirátům řek
pirátům srdcí
jsem pirát lásky
dřevěným pahýlem vstoupím do tebe
pavouk co nepřede sítě
.po celé té zemi nezůstalo nic
děti plakaly a rodiče umíraly
leč nechtěli
přec museli
bídu jim ze rtů pán hněvů vzal
jejich zatnuté pěsti Simarke rozevřel
a mysl poblouznil vítr co neutíchá
.stále však doufaje
ve svůj sen věříc
žijeme jen v dalším pokolení
tak poklekni a miluj
vymletá ňadra na spáleném hnisu mého srdce
oheň ze smetí a černých panenek
slzíš a přec je ti to jedno
máme jen jedny ruce k pohlazení
druhé k zabití
přežití
komu to z nás vadí
tobě vám nám mně snad
stopou krve znásobíš přítěž tak akorát botám
a v té kakofonii našich hrdel
jen břitva má svůj úděl
kdo umlčí tu bolest nitra?
Příděl jak v lapáku
Krabička cigaret za teplou sprchu
...schováme se
v celé té zemi
král Démonů,vlků pán
proti pirátům
v koutě pokoje,kde na stěnách všechny mapy
té celé země mám
sám Démon pokukuje
žebrá a spílá
přiletěl a já se bál
modra víra však kráčí dál až do setmění
.jezerní pany-jedna po druhé v písni sebevraždy umlčely svůj žal
a páchly v náručí písmen hladiny
ve všech řekách
potocích
ve všech životech
stále
jsou v nás
až do smrti
slétnou a příběh povypraví
příběh psů a zlomených žeber
není konec,není
naše city pramení
poslední zastávka je na stropě bludného pokoje,
kde Simarke svůj prst usekne počátek
vytryskne
rozlije se krajem
a smaže všechny stopy
všechny i ty dobré
..po celé té zemi

Simarke/panacea@tiscali.cz/










V cukrárně

Užívám si,
cukrárnu v podchodu,
turecká káva,
zmrzlina z kiwi.

Modré dveře,
se skleněnou výplní,
lidé spěchají,
nikdo tu není.

Dívka s chlapcem,
jdou po schodech nahoru,
batohy na zádech,
už vidím jen nohy.

Také mám naspěch,
ale přesto tu mlsám,
rádio hraje píseň o moři
umělé květy voní.
Aleš Vostřez










Láskám

Zde jsou mé básně, některé již byly tisíckrát ze šuplíku vytahány,
jiným láskám opakovány!
Některé byly psány s vášní jiné se smutkem,
okořeněny zármutkem!
Je v nich vše co mé srdce cítí,
dřív než další polibek chytí!
Je v nich zármutek i žal,
prostě i života kal,
je v nich i radost z bytí,
ve dvou býti!

ferenc_had









Ty

Ty proč všem srdce lámeš,
ty pro kterou jsem chtěl svůj život žít!
Ty kterás pro mě byla víc než já sám,
ty kterás mě smyčku kolem krku uvázala,
mé srdce na kusy roztrhala,
a mou duši do pekla zapomnění zahodila,
mé tělo tu nechala bloudit po cestách
bez konce.
Já nedokáži na koberci zapomnění odletět,
mé srdce se již nikdy neuzdraví!

ferenc_had









Čas

Kolik dní ještě mé srdce čekat má,
kolik nocí bezesných mám
ještě prožít?
Než tvé oči v denním světle uvidím,
než tvé rty na svých ucítím,
než tvůj dech na své šíji pocítím,
než tvé tmavé vlasy pohladím?

ferenc_had









Strach

Bojím se bojím, že tebe jenž
zatím jen trochu znám ztratím a již
nikdy neuvidím.
Hnědé oči, které tak lačně hledí,
tvé tmavé vlasy které se všude příjemně pletou
A tvá nenasytná ústa...

ferenc_had









Tvář

Usínám, oči zavírám
a chci vidět tvou tvář.
Tu tvář, která žhne
jak půlnoční zář.
Tu tvář, která se mně
z života vytratila jak
ve dne měsíční zář!

ferenc_had









Lucince

Miluji tvé vlasy,
tvé oči,
tvé líce,
nemiloval jsem nikoho více.
Miluji tě čím dál tím víc,
doufám, že to moc dobře víš.
Bez tebe je mně smutno,
cítím se sám,
krk na to dám,
sním o tobě dnem i nocí,
jsem plně ve tvé moci.

ferenc_had









Dárek

Jablko dát,
je jak život dát,
proto si ho vezmi,
podej mně ruku a jdeme,
dnem i nocí,
vždyť už jsme velcí,
velcí i pro lásku,
lásku z obrázků,
i pro příští dny,
jdeme si splnit sny!

ferenc_had









Nyní

V léčebně čas trávím,
pevně v lepší stav věřím,
a hodně se pro úspěch snažím,
na krásné sestřičky hledím,
Tebe má milá však místo nich vidím.
Pevně ve společné chvíle místo
představ věřím.
Nyní na kutě běžím
neboť pevně věřím,
že ve snu
jsme již blíže společnému dnu
Oči pomalu zavírám,
krásnou společnou představu předvídám!

ferenc_had









Poděkování

Pověděl jsem Ti jasně,
proč dostala jsi plyšáka a básně.
Chtěl jsem vidět v očích jas,
podle mě nejkrásnější z krás.
Dostal jsem však víc,
i když nechtěl jsem krom jednoho záblesku očí nic.
Fascinoval mě však pohled tvých očí víc,
když hrála jsi si s růží a třeba neříkala nic.
Připadal jsem si jak dítě štěstěny,
dostávat za maličkosti takové odměny.
A ještě k tomu od slečny co znám jen od vídání,
Od které mohl bych čekat jen občasné povídání.
Potěšilo by mě snad jen víc,
dívat se s někým kdo, mě má rád, ruku v ruce na měsíc.

ferenc_had









Pocity

Opuštěn na pranýři pocitů,
sám opuštěn bez citů,
bloudím sám a sám,
kam asi tu svou hlavu dám?
Hlavu v které se mně,
na tebe vzpomínka honí,
a ne a ne,aby bylo po ní,
v slzy mně dohání,
na pranýř smutku pohání,
na popraviště osudu mně vede,
těžko mně jinam svede!

ferenc_had









Oči

Mé smutné oči,
které hledí na svět co se dokola točí,
chtějí se na něčem hezkém zastavit,
pěkným pohledem pobavit,,
bohužel je samota souží,
marně po kráse světa touží,
osamoceně hledí,
jen zasvěcení lidé vědí,
od nich čekají,
že pomocnou ruku podají,
karty k lepším zítřkům rozdají.
Zatím je to marné čekání,
na něčí hýčkání!

ferenc_had









Dnes

Pro mé velké štěstí,
ztratil jsem tvou adresu,
i tel. číslo,
to snad budoucí štěstí věstí!
Ztratil jsem jej ve výru zapomnění,
nechci již žádné připomnění!
Vymažu jej i z hlavy,
tak mně rozum praví!
Budu hledat novou cestu,
k jinému městu!
Najdu jí snad brzy,
samota mně mrzí!
Budu koukat do dálky,
a čekat psaní obálky!
Doufat v nové milé tváře,
co ukáží mně slunce záře!
Po jiné toužit,
pro jinou se soužit!
Bude to jistě lepší soužení,
po možném toužení!
Při májovém deštíčku,
snad budu již z milou šlapat cestičku!
Nad plamínek svíčky se koukat,
čajíček v hrnku foukat!
Zatím budu snad alespoň,
od jedné pohledy dostávat,
potají si snů karty rozdávat!
Doufat,že se všechno nějak spraví,
jak osud praví.

ferenc_had









Denně

Usínám a tvůj obraz před svýma
očima mám
a s tebou v duši usínám,
a doufám, že tě neztratím!

Učím se do sešitu se koukám,
a místo písmen jen tebe vidím!
Na tebe celou dobu myslím,
v hlavě krom tebe nic jiného nemám!
Bez tebe se mě svět rozpadá ,
a zbývá jen pár stínů,
těch stínů co, život ničí,
těch stínů co vše zničí!
A proto moje přání je a bude,
milovat tě vždy a všude,
moje přání je a bývá,
ty, skály, sport a pohár vína!

ferenc_had









Srdce

Ty která mému srdci rozumíš,
ty která vždy vyslechneš a ulevíš,
mé slzy pochytáš a
jemným hlasem pošeptáš,
po duši pohladíš
a bolest utišíš.
Naději dodáš, dál žít pomůžeš!

ferenc_had









Jí

Mé srdce se ti rozvíjí
jak pergamen milostnými verši popsaný.
Na něm napsáno vše,
co je nám osudem dáno.
Já plazím se za tvým hlasem,
jak had za zvukem a pohybem píšťaly.

ferenc_had









Nádraží Lásky

Na nástupišti stojím,
marně do dálky hledím,
slova smutku v sobě stěží držím,
ještě marně věřím!
Hlasatel ještě nezrušil daný vlak,
připadá mně to sic tak.
Očima ke vchodu a kolejím hledím,
skrz zub potichu slova zloby cedím.
Neboť na lavičce sám sedím,
po tobě není vidu, ani slechu,
či se snad pletu?
Alespoň jsi mohla říct,
že nemám čekat víc!
Nečekal bych jak vůl,
nebyl osamocen jak v plotě kůl.
Poslední myšlenku naděje nechám
v hlavě projít o lásce a štěstí  s Tebou si nechám,
chuť zajít.
Raději se půjdu lesem projít,
třeba se mně podaří,
tam štěstí najít.

ferenc_had









Samota

V noci sám  v posteli ležím,
pořád věřím, že nebude to tak dál,
toho bych se bál.
Naštěstí mě občas někdo na kus řeči vzbudí.
Alespoň mě ze samoty vytrhne a
též se dozvím, že nejsem na tom,
bez blízké osoby při sobě sám,
že pocit lásky neschází jen mně,
že neschází jen mně druhého dech.
Je to holt pech.
Zbývá jen čekat a věřit,
že budu s někým dřív, než začne sněžit.

ferenc_had









Podzimní oheň

Oblohou listu pád jsem zřel,
letíc bys jej zadržel,
zaslepující východ slunce krásný,
však k mání nebyl,
zmizel, nechal zdání,
dobrý tak, splnit tvé přání.

Všichni vzhůru údolím,
i v dalších vyšlapaných cestách,
podzimní ohňů dým,
zří stoupat ve stužkách.

Léta živost končí,
i všem rostlinám letním,
rudé plameny ohně tančí,
měníc se  v šedý stoupající dým.

Smíchej trochu měsíčního svitu,
s podzimním západem slunce,
přidej podzimní přeháňku,
kapka její stromy zrosí,
a oni již porostou!

ferenc_had









Přání

Ve víru roztrhaných duší,
co klid večerní ruší,
utrhl jsem kytku,
k lepšímu zítřku,
strčil jsem jí do vázy,
ať mně k lepším zítřkům provází!
Je žlutá jak sluníčko,
vyplní mně moje přáníčko!

ferenc_had









Život

Na potápějící se života lodi,
se špatně samotnému chodí,
je lepší, když ho milá vodí,
Horší je,
že ho spíš častěji přes palubu hodí,
tak již se to na tomto světě chodí,
milí pomalu přichází,
zato rychle odchází,
maxi málně k smutku  nás provází!
S nimi by pak třeba pevnou zem potkal,
jinak by se těžko doptal!

Jo pevnou zem,
už ať tam rychle sem!
Na nohy si tam stoupnu,
na provaze života se znova zhoupnu,
pak vesele se budu smát,
s radostmi života si hrát,
deprese mne přejde,
nějaká milá se v tu chvíli najde!

ferenc_had









O lučním kvítku

Jsi krásná jak luční kvítí,
co vždy mimo můj dosah svítí,
daleko vždy roste,
je to tak prosté!
Zbývá vždy se jen za,
krásami vypravit,
jinak se to nedá napravit!
Mysl má se tvým směrem ubírá,
srdce se pomalu smutkem zavírá!
Jen tvá přítomnost to může napravit,
po srdci mně pohladit!
Malé psaní
zbudí tvé přítomnosti zdání!
Mile mně potěší,
smutek dne vylepší!
Úsměv dodá,
hezký sen o tobě podá!

ferenc_had









černá krása

Černé vlasy, modré oči,
to vše mě hlavu točí.
Černá krása a mé srdce jásá.
Náušnice v nose a na jazyku,
to je slast kolena se mě začínají třást,
v hlavě mě buší a nemůžu spát,
asi začnu o tobě báseň psát!

ferenc_had









Ona

Já potkal jsem jí byla černá jak noc
a měla dokonce kouzelnou moc.
Na krku stříbrný kříž
a v modrých očích
nápis proč se nemodlíš?
Černá jak noc byla,
ale duši bílou měla.
Ta její černá krása mě hlavu zmátla,
její slova mě sílu dodala,
vtloukla mě do hlavy to,
o co se mnozí snažili.

ferenc_had









Déšť

Mraky tmavé pluly po obloze,
bílý blesk prořízl oblohu,
na tvé tmavé vlasy ,
se první kapky snesly,
tys vzhlédla k obloze,
a malá kapka se ti usídlila na nose.
Za ruku si mě chytla
a začala ses smát,
a s kapkami sis chtěla hrát!

ferenc_had









Janče

Narodila jsi se v prvním měsíci,
s úsměvem na líci,
Tím pádem jsi ledňátko,
roztomilé jak kuřátko,
mám sto chutí tě do náručí vzít a pohladit.
Do ouška ti šeptat pár hezkých slov,
koukat se na ty očka,
co všude šmejdí jak divoká kočka.
Při dvacátém šestém dni  v měsíci,
rozžehneš plamínek na svíci.
Dárečky rozbalíš,
Své blízké pobavíš!

ferenc_had









Představy

Ve stínu pod stromy bloudím,
Tvou podobiznu na každém kroku vidím.
Občas k obloze vzhlédnu.
V podvědomí Tě vedle sebe zahlédnu,
držíš se mnou krok,
občas uděláme přes kaluž skok,
na mech si sedneme,
pak si pod strom lehneme,
přes větve na oblohu hledíme,
a doufám,že oba věříme,
že brzo to nebude jen představa,
ale společná zábava.
Oba v to v koutku duše věříme,
chvilky čekání na ten okamžik,
již na minuty měříme.
Na západ slunce spolu budeme hledět,
za ruce se držet a vedle sebe sedět.

ferenc_had









Poděkování všem!

Všem těm co rádi čtou,
jak má slova v rýmy jdou.
Všem co mé verše potěší,
den alespoň malinko vylepší,
chuť k romantice dodají,
pod kůži se vstřebají.
Potěší mě jasně,
když nezdá se jen mně,
že splácal jsem slova krásně !
Příjemně mě pobaví,
když po přečtení,
se úsměv na tvářičce vybaví.
Když se pochvala dostaví,
i nezájem jiných to napraví,
chuť k hraní se slovy dodá,
pomocnou ruku podá.
Uspokojení a úsměv na mou tvář dodá,
chuť přidá,
víru v porozumění naplní
život v krásu a zábavu promění,
dodá všem citům zjemnění!
A proto děkuji Vám moc,
vědomky- nevědomky
dodáváte mně kouzelnou moc.

ferenc_had









Tobě

Jsi krásná jak luční kvítí,
co pro radost na louce svítí,
je krásné na tebe hledět,
a těžké tě mít,
a proto si nechám o tobě jen snít!
Když už tě člověk náhodou získá,
tak tě rychle ztratí,
a těžko to vše  zpět vrátí!
Uvadneš jak ten květ,
a mohu tě hledat znova přes celý svět!
A je to pak marné hledání,
samoty  strádání!

ferenc_had









Řeka

Řeka věčně zmrzlých přání,
v který jsou mé city k mání,
Od poslední doby citů ledové,
je to už takové,
Marně čekám,
až rozkvete luční kvítí,
které alespoň pohledem svítí,
jejich vůně,
pomůže tomu,
kdo i na duši stůně.

ferenc_had









Sen

Ve snu se mně o tobě zdálo,
sluníčko si s námi hrálo,
a přitom pěkně hřálo!
Na cestu nám svítilo,
naší radostí se bavilo,
botičky se na cestách skvěle měly,
šli kam mi chtěly!

Pak bohužel jsem se probudil,
samotou málem unudil!
Zavřel jsem znova oči,
a doufal,že sen zpátky skočí,
nestalo se tak,
málem mě v dalším snu sežral drak!
Tak jsem si raději čaj uvařil,
ve vlastní samotě se povařil!

ferenc_had









Lučnímu kvítku

Teď alespoň občas slyším,
tvůj hlas, další z krás.
Naše slova si spolu hrají,
připadá mně,
že ledy tají!
Má mysl se pak za tebou,
víc ubírá,
ostatním dveře zavírá!
V duchu si tě maluji,
a poté se z tvé přítomnosti raduji!
Rád bych si s tebou v přírodě hrál,
krásám se smál,
na měsíc a hvězdy hleděl,
a o tvých ….. ke mně věděl!
Zatím si o tom nechám jen zdát,
a radostí,
z možné skutečnosti se budu smát!

ferenc_had









Tanec na vrcholcích buků

Jen tak se odrazit a plout k hladině,
své tělo nechat dole a zlehka se nahoře nadechnout,
tančit s dryádami na sluncem zalité hladině,
na vrcholcích buků.

Sedím v třicetimetrové hlubině, u kořenů buků
pozoruji dryády jak tančí svůj tanec čistoty,
až úplně tam nahoře.

Tančí na špičkách,
že ani lístek se nepohne,
pod dotykem jejich průzračných těl.

Cítím tíhu svého života,
tíhu svých lidských předmětů,
mám velkou starost s jejich údržbou.

A přitom by pouze stačilo a já po tom toužím:

Jen tak se odrazit a plout k hladině,
své tělo nechat dole a zlehka se nahoře nadechnout,
tančit s dryádami na sluncem zalité hladině,
na vrcholcích buků.

Aleš Vostřez










Přátelství

Co trápí tvá očka, milá?
Snad sis duši nerozbila?

Staré rány, šrámy zrání
očím směle hledět brání.

Staré šrámy předej Bohu,
směle hledět Ti pomohu.

Blanka Bezdíčková










Proměna

Listy podzimem pohádkové stráně,
dopadly pozvolna na zem,
jako kapky slané vody.

Údolí se proměnilo v oceán.

Horizont protějšího svahu,
je vrcholkem obří vlny,
těla rovných modřínů,
jsou stěžně plachetnic.

Jak ztroskotaný námořník,
plavu ve spadlých listech,
držím se stromů,
které jsem sám pokácel.

Aleš Vostřez










Láska je...

Láska je sladká, něžná, bez hranic,
dáš jí své srdce, lze snad víc?
Láska je hořká, trpká, bez chuti,
k pláči tě mnohdy donutí.
Je to tvá malá květina, její osud v rukou máš,
pokud ti kvete, šťastný jsi,
pokud ti chřadne, uvadáš.
Láska je touha, pláč i trápení,
to vše ti život pozmění.
Láska je sladká, něžná, bez hranic,
dáš jí své srdce, nemáš nic...

Kajda










Pavučina

Na okně pavučina rozprostírá
svou výši,
tiše a neklamně sděluje světu
vše o své duši,
pozdějším vzletu
do oblak...

Co ji tam čeká? Černý mrak
a za ním nic, nebe..
možná bůh?
Splatí světu svůj odvěký dluh,
teď přišla chvíle jít do sebe

Ivana Langová










Šelma rána

Vybledlá rána mlžnou touhou
tvé srdce zcela polapí
skoro jak šelma s nocí dlouhou,
v níž chytá kořist do tlapy.

Mrazivě škrábou její spáry,
neslyšně, tiše, bez hlesu,
zajme tvou duši, když se z dáli
připlíží mlha od lesů.

Jan Lípa z Milevska










Když svlékneš nahotu (1998)

Když svlékneš kabát a v pokoji sedíš
jen svíčka odkrývá tvář, obrys těla
lesklýma očima kouzelně hledíš
nejistě šeptáš, co by si chtěla

Když svlékneš šaty a v šeru se schoulíš
dotek tě bolí a slova tlačí
schováš se pod deku, strašně se bojíš
do ticha šeptám, že mi to stačí

Když svlékneš nahotu, pod ní nic nemáš
tajemství zmizí, to prázdno ho zničí
prosím, ten poslední kus sebe nemaž
bez těla, bez duše nebudeš ničí

hudba: J. Rejhon, text: L. Minaříková










O Sněhurce

Den, co den, jsem tě potkával
v tramvaji číslo dvaadvacet,
Sněhurka jsem ti říkával
a zdálo se, že se nikam nechceš vracet

Časem jsem zjistil, že je to jen maska
a zatoužil spatřit, co je pod ní,
ten make-up má překrýt, že jsi samá vráska
nebo že jsi hezká jak šroub lodní?

A pak se stalo, že viděl jsem tě k ránu
a tys byla tak krásná,
žádná panenka z porcelánu

Rozesmátá a rozcuchaná,
tisknul jsem k sobě teplo tvých tváří,
po milování ještě udýchaná
a všechno z tvé masky zůstalo na polštáři

hudba: J. Rejhon, text: L. Minaříková










Vlčí máky

Proč tak málo
Ti stačí ze mě číst
vůbec do mě nevidíš!
čas zaplétá se
do našich nejtenčích míst
na poli vlčích máků
nikdy mě nesklidíš!

Na krku neznámé otisky
pavoučích křídel
napjaté tětivy, dotkni se jich
a vystřelí šíp
zabodne se nebo pohladí?,
pod kůží chvěje se
vyděšený plamínek
slabounce hoří
a bojí se sfouknutí

Mezi dveřmi Ti stačí zůstat stát
vejdeš dovnitř tisíckrát
to světlo uvnitř
toho se nemusíš bát
a i když třeba shoříš
lepší než nevnímat!

hudba/text: L. Minaříková










Vražda

Dej mi svý tělo
já ti dám svoje
Výměnnej obchod
v přítmí pokoje

Pevně tě stisknu
seš mi tak k zlosti
třeba ti z toho
popraskaj kosti

Možná si myslíš,
po tobě toužím
jenže já vzteku
právě teď sloužím

Prokousnout tepnu
jde pěkně ztuha
Nebudeš ty,
zmizí ta druhá

Na bílý kůži
krásně si zgustneš
pod mými zuby
navěky usneš

Tak to máš za to
že spáváš s jinou
Ta dnešní vražda
je tvojí vinou

hudba: L. Minaříková/J. Rejhon, text: L. Minaříková










Naštvaná

Někdy vážně neznám míry,
hledám ve tmě netopýry.
Prý jsou šťavnatí a chutní,
mně však připadají smutní.

Chci je trochu rozveselit,
trochu jejich partu stmelit.
Tak jim zkouším zpívat píseň,
aby zahnala tu tíseň.

Jenže ouha! Netopýři,
hlavičkami k zemi míří.
Zvolili smrt milosrdnou,
střemhlav sebou o zem prdnou.

Svatá pravda, zvířátka!
Je to blbá pohádka.
Poslední věc ke zmínění:
Netopýr fakt chutný není!

A zdechlý už tuplem ne.

magdalena










Propast

Dívám se skrze lidské tváře,
jak slepá spěchám, nevím kam.
Vytratil se už lesk i záře,
prý podobám se černým tmám.

Ztrácí, ve mně se všechno ztrácí a zaniká,
jsem propast- svou malostí veliká,
jsem tma- a všechno polykám,
jsem voda- kterou se zalykám.

Schoulená pod stolem píši dopis,
ze slov se vlhké kaňky tvoří,
zmizel už text a s ním i podpis,
když podlaha se náhle boří.

A tak propadám se stále níže,
a křik už pozbyl naděje,
pak otloukám se o garnýže
a vlastně se nic neděje.

Já se jen ztrácím, ztrácím se a zanikám,
jsem propast- svou malostí veliká,
jsem tma- a všechno polykám,
jsem voda- kterou se zalykám.

Teď na dně sebe samé ležím,
jak pohřbená láska zaživa,
Svou nicotu si tělěm střežím.
Byla krásná, byla marnivá.

Až uhnijou i poslední ty,
zbytky mé lidské soudnosti,
zbydou jen pověry a mýty,
že život mi býval radostí.

magdalena










Neslyšná slova

Odpolední slunce obarvilo kůru borovic
Já v kolenou klesal pod závratnou váhou nebe
Já volal o záchranu volal vzpomínky a tebe
Ač křičel jsem jak šílený tak neslyšel jsem nic

Snad náhle ohluchl jsem anebo snad oněměl ?
Jak to že neslyším všechny ty myšlenky z mé hlavy ?
A přitom musím musím sdělit všechny svoje zprávy
Jenže je ticho a i obzor nějak potemněl.

V závrati z ticha smradu hnusu jako v kanále
Všechna má poselství se propadnou do prázdnoty
A zbude jenom beznadějná pachuť samoty
A hrůza z pádu v tom strašném saltu mortále

V záchvatu nicoty křičím své vzkazy pořád dál
Mučící úvahy co vina je co nevina
Probůh snad není to už má poslední hodina
Proč jen mě neslyší všichni ti co jsem miloval

Kdo jenom moje zbědované smysly utiší
Když jenom nekonečný prostor ticha zbývá mi
Když jenom beznadějně s posledními silami
Chci sdělit vysvětlení které nikdo neslyší

Arno Blazius




Další básně ...

HOME