Přidat báseň
- 3 -
Vždy s úsměvem
Vždy s úsměvem
a neb proč nemohu spát
věnováno všem příznivcům Osvobozeného divadla
Potkal jsem se s prabábou mé vlastní prabáby.
Řekla, že svět patří nám, co hrajem vrchcáby.
Popadla mě pod svá křídla jako obr Goliáš
odvezla mě v mercedesu ke "STONOŽCE" na guláš.
Naše řeč se zastavila až v tom známem hotelu,
kde nás vrchní - Kleopatra- usadila ke stolu.
Po gulášku přisedli k nám David s Donem Juanem
společně nás provázeli vrchcábovým mejdanem.
Vrhli jsme se na hru v kostky jako blázni , věřte mi,
při tónech Jackovy písně začalo nebe na zemi.
Po nás ať přijde potopa A prohrát auto , ženu, dům?
Bylo nám fuk, vždyť srdce prodali jsme jen a jen našim vrchcábům.
Pak se ale stala chyba, když porvali se nad ránem
o krásnou babičku MARY David s Donem Juanem.
Prali se jak osel s klaunem, i krev jim tekla po líci.
museli je odtrhávat tři obecní strážníci.
Každé zlo má svoje dobro, každá mince líc a rub
mě z té rvačky, můj ty světe, ozval se bolavý zub.
Ze snu bolest vzbudila mě a svět byl náhle naruby,
když mi v křesle znenadání , klepe zubař na zuby.
Jak se skončil ten můj divný, tmavomodrý ,zubní sen?
Doktor řek: " Jdem na extrakci- Hej rup a můj zub šel ven.
Prolét oknem otevřeným až daleko do dvora,
kde jej smetla na lopatku paní Těžká Barbora.
mivolek
Vzpomínka
Při pohledu skrze víčka,
byla ještě tma.
Ta se sice šerá zdála,
ale těžce proniknutelná.
Přes dlaně, spíš mezi prsty
první pohled oslovil mne ránem.
Zahřály mne paprsky jemné cizí kůže,
ale přesto velmi známé.
Pomalu se sunula po té mé
a slabost z onoho překrásného pocitu
se zaryla do pokožky rázem.
Takto utíkal den za dnem,
každé ráno bylo obdobné.
Rájem provázející mne pocit nezhasínal,
snad tloukl o mnoho silnější,
a zlá šedá rána,
tak jak dříve se mi zdála,
mizela a umírala více,
nežli vzpomínka překrásná,
snad ovlivněna snem,
vzpomínka překrásná,
vzpomínka včerejší.
JS
Záhonek
Vždyzelený záhonek,
s rostlinami bez listí,
copak na něm rostlo kdysi,
to už se dnes nezjistí.
Slabá vůně šalvěje
mi už sotva dráždí mysl,
její pach teď přehlušuje
k smrti schnoucí dobromysl.
Pohled strašně skličující,
to je to, co z něho zbylo,
hrozně by mne zajímalo,
co tu asi kdysi žilo.
Lijáky je ztvrdlá zem,
kde je konec kyprosti,
co rozdávala rostlinám
živin k velké hojnosti.
Mezi trávou občas květ,
jeho krása se však ztrácí
pod suchými stébly trav,
kde kytka snadno vykrvácí.
JS
Cesta vlakem z Opavy
Cesta vlakem z Opavy
o půlnoční hodině
kapky padaj na pávy
hltám maso na víně.
Kupé zeje prázdnotou
ale vidím duchy
pavouk brečí za botou
že nelapil muchy.
Přistupuje průvodčí
prosí o lístek
Měsíc pálí do očí
z hodin vagon nemá vztek.
Brzdy křičí
stanice Háj ve Slezsku
v zrcadle se slečna líčí
díky luně plná lesku.
Filip Broskevič
Co mám kreslit ?
Co mám kreslit na papír?
Napadá mě netopýr.
Toho ale neumím
radši kočku nakreslím.
Ani kočka se mi nevede
pes se mi snad povede.
I pes se mi nedaří
a na koně narážím.
Koník se líp maluje,
však fantazii spaluje.
Nevím co už kreslit mám
a koně rychle začmárám.
Už malovat nebudu,
jdu trucovat na půdu.
Takhle končí báseň má,
já už nevím co psát mám.
Neznámá
Rozbité okno
Okno sedí na dřevěné hraně,
půvabný zázrak na Malé straně.
Ještě nikdy nemyslelo na sebe,
přes závoj prachu dívalo se na nebe.
Jaká krása tahle dlážděná ulice !!
Městu požehnala štědrá světice.
Když architekta múza políbí,
tak komu? Komu se Praha nelíbí !?
Náhle z nudy kostka vzletěla,
s naším oknem soucit neměla.
Do dálky však stále hledělo,
rozbité. Brečelo a brečelo.
Edita Zeit
Seriálový svět
V nemocnici na kraji města,
tam se dějou věci
Doktor z Hor s doktor Quinovou
choděj na pár deci,
po třech schodech do Hospůdky
ke Stefanu Franku,
se sestřičkou Stefanií
dávaj si "dech vánku"
Vrtulníkem přilétají
k nemocniční střeše
doktor Piers a doktor Henry,
co utekli z M.A.S.H.e
Ošklivá Bety Sexy prádlo
od Playboje nechtěla.
prý z Manuely udělalo
Divokého anděla,
co v hotelu Herbich v noci
odhazuje podvazky,
obšťastňuje Pištu, Fištu,
i ženaté se závazky.
V horečce v šantánu tančí
Gilmourova děvčata
texas Rangru z toho padá
hlava jako podťatá.
Big Ben sedí, ztěžka dýchá
a nemůže na nohy.
Přestavil si jaksi v praxi
z kámasutry polohy.
Takový je Sex ve městě,
pro dospělé z pohádek,
Yago ,synek bujné džungle
nebude chtít nazpátek.
S okouzlením bude zírat
jak Báječní a bohatí
po South Parku budou chodít
jak v Peříčku nahatí.
Teletabís, ti se vzbouří
kdopak za to může?
Chytrý Alf zavolá všechny
starostovy muže.
Jsou to profesionálové,
co s neřestma umí.
Ve jménu zákona si daj
s V.I.P. tři rumy.
O životě v ser tečka světě
v Tele-tele oznámí
Po druhé repríze není
žádná nouze o známý.
Batman, taky kluci z Kobry
Robocop, inspekor Mause
nenechaj si ujít účast
v seriálové cause.
Colombo a Jack a Tlusťoch
Kojak, Hunter, Mac Gyver,
Matlock i Pobřežní hlídka
přijížděj k nám na vandr.
Vracej se na místo činu
i policajti z Nev Yorku
I tajemný kapitán Nemo
zprovoznil svou ponorku.
Přijel taky Juing - Džejár
dva mobily u pasu.
Colbyovci z Dynastie
i magnáti z Dallasu.
Všichni ze všech seriálů
přijdou cestou vzhůru k nám,
Každého - dík televizi -
velice důvěrně znám.
mivolek
Epigram
Politikům sedm pádů
nezdá se bát mnoho
pro češtinu chtěj si schválit:
"KDO S KÝM" a "KDO Z KOHO"
__
V rámci spolupráce
pro budoucnost skvělou,
říkejme si pravdu!
úpln.... a cel... .
__
Přítel , ten mi vždycky říkal,
když jsme v krčmě byli:
" Každá ženská je dost krásná,
jen jsme málo pili."
__
Jsem milovník mnoha zvířat,
nevím, které mám rád víc.
Jestli je to Zlatý Bažant
nebo kozel z Popovic
mivolek
Silnice
U rozpárané kočky raději
nezastavuji
je černá
a její rudá krev
vlaje do dáli
z plné čáry zbylo
už jen torzo
a já můžu přejet
do rychlejšího pruhu
Mirek Kubík
Když pláču
Jen se koupejte
HROŠI
v řece mých slz
bez obav
nesolím
Mirek Kubík
****** 11 ******
Co čas znamená pro lásku?
Vždyť jen schránku změní,
z obličeje učiní masku,
ale opravdový cit neodstraní.
Když myšlen je upřímně
pak přetrvá navždy,
snese jakékoli břímě.
O čemž se může přesvědčit každý.
Ale co ti, co lásku nepoznali?
Jaký důvod pro žití mají?
Žádný, nebo alespoň nějaký malý?
Či už na smrt jen čekají?
Já patřím mezi ně
a nemám zde, co by mě těšilo.
Věřte mi jsem v tom nevinně,
ale myslím: "Smrtí by se to vyřešilo."
Doufám, že skončí tak má existence,
už nebudu nic cítit.
Nežádám na hrob žádné věnce,
jen zapomnění, abych se nemohl vrátit.
Snad není to moc, oč žádám
možná učiním tím i někomu radost.
Když do vlastního hrobu padám.
Ať zhniji v hrobě, kde zbude jen kost!
JM
Zkušenost
Pro každého z nás
jednou přijde čas
kdy máme přijít včas
Jednat rychle když jsme překvapení
protože ta chvíle přijde znenadání
předčí i ta nejtajnější přání
všechno bylo jenom chudý zdání
Ale! nedej bože koukej kolem
jestli nejdeš oraným polem
Náhoda....zdá se....nečekané štěstí?
kdopak jí asi cestu klestí?
Dej si pozor na neštěstí!
Radši zůstat ve starém, ale ze ctí.
Venca Fafejt
Povodně
Když byly povodně na Moravě,
vrtulník oblétával střechy.
Nikomu na mysl nepřišlo,
že stejné postihne i Čechy.
Vltava,Lužnice,Malše,
dnes prokleté jsou toky.
Dřív klidné byly říčky,
teď širokánské stoky.
Voda lidem vzala vše,
rodnou vísku,domov,les.
Zůstaly zde jen sutiny,
pobíhá tu cizí pes.
Tisíce lidí bez domova,
to žádá zamyšlení.
Co jsme přírodě udělali?
Nesnadná odpověď není.
Za vše si člověk může sám,
co udělá kvapem se mu vrátí.
Země není jen skladiště!
To měl by každý z nás znáti.
Nevezmeme-li si ponaučení,
z této přírodní lekce.
Věřte,že špatně skončíme
a to nikdo z nás nechce.
Václav Menšík
Chorvatsko
Vítr mi čechrá vlasy po ránu
jak azurové vlny Jadranu.
Obraz se vryje do paměti
racek když k přídi lodi letí.
Loď kymácí se v přístavišti,
já nemám v mysli chvíle příští.
Paprsek slunce v kůži vpálí
tu chvíli, kdy jsme jen tak stály
na čarokrásném pobřeží
a čas, ten v nás teď neběží.
Adéla Mojžíšová
Labe
Krásná na Tobě je každá vlnka
Ty řeko naše prastará,
z Tvých pramenů napila se mnohá srnka
a já Tebe znám od mala.
Večer co večer do tvých vln
slunce se tiše, ladně noří
a kolo Tebe svět lásky pln
a člověk zvláštní touhou hoří.
Však voda Tvá už není zdravá
a vůně Tvá už není libá
a u břehu tu pod mostem
čpí uhynulá leklá ryba.
Já když slzu mám na líčku
myšlenka mne jen těší jedna,
že město staví čističku,
že nezmizí Ti písek ze dna.
Adéla Mojžíšová
Proč jsem se nazývala básníkem
Proč jsem se nazývala básníkem,
proč jsem si myslela, že umím slova spřádat jako klubko nití?
Dál musím ve světě velikém
hledati smysl svého žití.
Musím se oprostit od bahna půdy,
od strachu, násilí bázně a zášti,
v životě pavučin proplétat údy
ať v duši teplo je, mrzne až praští.
Pak okem víly pavoučnice
poznat a probádat, vyzkoušet více.
Kapička rosy snad oko mé zalije,
avšak já prohlédnu že svět přec milý je.
Možná, že ta kapka zbystří můj zrak
a já pak pozvolna uvidím jak,
jak život kroutí se, moudrost mne naplní,
já poznám co je lék na lidské trápení.
A snad až prohlédnu v životě velikém
pak teprv budu smět zváti se básníkem.
Adéla Mojžíšová
Vzpomínka na jaro
Tento den, je trochu
proti mému zubnímu kazu
až příjde jaro,
tak zabalím podzimní listí do sněhu
a usnu za slunečního mrazu
budu šťastná včela
probouzející se
v domovském úlu
korunách stromu
Petr Zahradníček
Alenčina paranoia
Nejhorší - pád střemhlav dolů
a samota a skřehotavý smích,
muset se mít na pozoru
- pět set tisíc očí zlých
(rudé oči, krvavé oči, králičí oči)
čtvrt milionu bílých upírů
z klobouku dnes zaútočí...
radka.radka@centrum.cz
Zbloudilé ovečky
Touha má umírá - jak loď se potápí,
hladinu zavírá, už mnoho ztěžkla.
Bolest má vyplave a světla spatří
cesta má nevede do ráje - místa tam není.
Jen láska nadnáší, poslední naděje,
oči jsou po pláči, umyté vodou, hledí.
Sledují milence, jenž právě jdou kolem, jsou šťastní.
Usínaj ve vzpomínce, usínají
před víčky jim zamávají poslední zbloudilé ovečky
svými zvonky vyzvánějí smutnou písničku, pláčou
ztratily snad svého pastýře
nebo se jen zpozdil v betlému při své každodenní modlitbě
ve víře o lepší a krásnější život.
Ne. Už se k nám vrací
vrací se ke svým milovaným ovečkám, jenž jsou pro něj celý život
tam víru svou našel.
Ovečky usnuly spanilým spánkem.
Jen jediná duše nemůže usnout
nemůže - nechce, ani on to neví.
Sledujíc hvězdy, jedna mu náhle skoro spadla do klína
ale ne, to se mu snad jenom zdálo
vidí jasné světlo úplňku
znovu nabydouc síly vědomí, které se mu dostalo
vědomí svého života.
Dětství, mládí, lásky jím vydajíc nazmar
pro nic, pro nikoho
vrací se zpět, usíná, jen ovečky.....zvoní, tulák zbloudilý
duše nezkalená, čistá jak studánka
víly tančící kolem ní v krásném, třpytivém závoji
lehoučké - nesoucí se ve slabém vánku
vzpomínky se mu vracejí, podvědomí rozehrává snění jeho
vzpomínky, pláč, smích
mé ovečky, prosím, jen vy mne neopusťte
ovečky mé - jen vás mám rád.
Balcik
Snění v závějích
Ve chvílích volna a přemýšlení,
přemítám nad tím, že tu lepší holka není.
Že na tom světě jen jedna hvězda září,
chtěl bych jí každý den mít v kalendáři.
A upadat s ní do společného snění,
kdy vše špatné upadne hned v zapomnění.
A pozorovat na hladině linoucí se měsíční svit,
a být šťastný, že jen a jen s ní tam můžu být.
A každé ráno při polibku na líce,
viděl bych, jsi to ty, navždy moje stálice.
A ty bys vstala a řekla Balciku,
nedal by sis mušle lásky z rendlíku?
Proč jen chci, co nemůžu mít,
co zbývá mi, snad už jenom klít.
A nebýt v blouznění, nejde jenom snít,
musím se konečně už probudit.
Těžké je zapomenout, já v dáli vidím naději,
je daleko, v hlubokém lese, kde jen ptáci zapějí.
Půjdu dnem i nocí, budu prodírat se trním,
abych Tě našel, když láskou celý duním.
A cítit Tvoji sladkou něhu,
zastavit, nebýt stále v běhu.
Vždyť život není zas tak dlouhý,
když má člověk v sobě tolik touhy.
Teď je mi moc krásně po těle,
vše vidím ostře, jak sněhové závěje.
V nich se schovám, a počkám, co dál se bude dít,
a ač to píši znova, tam budu o Tobě jen snít.
Balcik
Proč
PROČ jen láska nedá pokoje,
a zaskočí tě, když to nejmíň čekáš.
Přitom všechno potom na nic je,
a před všema stejně jenom smekáš.
PROČ jsou lidský city tak složitý,
a štěstí, které potkáš, tě za čas jenom trápí.
A všechno, co chceš od ní, už je přeci dávno prožitý,
život se tak pro nic jenom krátí.
ČLOVĚK se snaží milovat,
a vydat ze sebe to nejlepší, co má.
Nikomu já přeci nechci kralovat,
tomu se můžu tak nanejvejš smát.
JÁ VÍM - těžké je strkat někam klíč,
kde strčený je už jiný.
Však cítím, že ještě nejsi zas tak pryč,
a proto dál Ti budu cpát do hlavy svý klíny.
A MOŽNÁ, že budu šťastný jen z toho,
když mi trošku, trošičku svý lásky dáš.
Já od Tebe nechci vůbec mnoho,
a jestli jo, tak mi už kudlu do zad vraž.
Balcik
Krátkozrakost
Když teď ráno vzpomínám
na včerejší den.
Skoro z toho usínám,
je to jako sen.
Mělas krásný hlásek dětské lítosti,
on neznamenal žádné Tvoje slabosti.
Když jsi mne polila, bylo Ti zadosti Tvé radosti.
A pak na hradě Kosti my dělali spolu blbosti.
Řeklas: No tak už mne přemosti za tu horu malosti,
tam už plní budem zralosti a stálosti,
žádné míti starosti,
jen rozdávat všem mnoho radosti od kosti.
Oni pak budou plní mladosti.
Oni nám chtít budou dáti,
dary, kterým možné je se smáti.
Dny nebudou se nám už krátit
- času dost do padesáti.
Co to zas píšu za blbost,
vždyť to celý je jenom ubohost.
Nechtěj mne však trestat za mladost,
končím, už toho všeho bylo dost!
Balcik
Shledání duší
Já Ti dávám z lásky čaj,
ať najdeš hledaný svůj kraj.
Ať poznáš lidských srdcí ráj,
kde spolu budem mít se fajn.
Co zas píšu slova o ráji,
proč zas city něčí ukájím.
Proč hledám, co nikdy nenajdu,
plavu v něčem, co nestojí ani za kajdu.
Přesto dál se kolem sebe rozhlížím,
děvčata od paty k hlavě si vždy prohlížím.
Otočím se, čekám, že snad něco uslyším,
to byl jen šumot větru,
jdu dál, cestou svou, jenž před sebou zahlížím.
Ta cesta nemá konce, není úniku,
zavede mne v peklo nebo do ráje ?
Ze samoty někdy je mi do breku,
proč stále držím se jen u kraje.
A najednou střetnou se dva pohledy,
že by snad,
je to ona, kdo se na mne usmívá ?
Jde blíž a blíž, na nic nebere už ohledy,
možná taky u srdce ji někdy bolívá.
A cesty nekonečné už se zkracují,
už blíží se k nám vytoužený cíl.
Srdce tlukou, buší a naplno pracují,
chci, abys byla - snad chceš taky abych byl.
Balcik
Lišák s liškou
To je pohled nádherný,
dívat se při poledni,
na tu lásku velikou,
když lišák s liškou spolu jsou.
Mají k sobě tak moc blízko,
možná někdy tančí disco,
nechodili do školy,
přesto moc o světě ví.
Znají lidskou touhu snění,
neupadnout v zapomnění,
však oběti jim nejsou cizí,
za to všude úspěch sklízí.
Vzájemně si pomáhají -
důkaz, že se rádi mají.
Vždyť se celý život znají,
liščí párty pořádají.
A při ranním probuzení,
nad jejich vlídná slova není.
Všechno zlé se v dobré mění,
když slunce vyjde po setmění.
Balcik
Šťastné přemítání
Co prázdnoty se skrývá, když člověk nemá pro co žít,
jak celé změní se to, když láska začne v uších znít.
Jak velké toužení se skrývá v mysli mé, jíž nedáš pokoje,
nemyslím už na nic jiného - co stalo se to, co to je?
Je mi krásně, když na Tebe myslím, když usínám,
na všechny krásné chvíle s Tebou vždycky moc rád vzpomínám.
A stejné je to po ránu, když v polospánku sním zas jenom o Tobě,
toužím znovu s Tebou být a mít těch chvil stále více v zásobě.
Žít minulostí nemá smysl, důležité to, co právě probíhá,
neboť tím směrem se náš život zrovna ubírá.
Na to, co hezké bylo, však člověk může vzpomínat,
nesmí však svou budoucnost, jenž má před sebou, tím zhasínat.
A mít sny a touhy, a mít naději, že všechno bude krásnější,
mít nad sebou slunce a zářící hvězdy, vedle sebe toho, kdo jest milejší.
To je jistě to, oč v životě vždycky šlo a i nadále běží,
avšak neříkám tím, že na ničem jiném pak už nezáleží...
Balcik
Báseň o mandarince
Já jsem měla oranžový plášť
někdo mě však svlíknul
Chtěla jsem být jen Tvá zášť,
on na mě poté dýchnul
Pomyslel si - jaké asi jsou, ty mé dužiny šťavnaté
Já jsem mu bránila celým svojím tělem
Před pusou jsem mu uhnula a měla jsem se skvěle
On celý naštvaný však řekl si - já mám na Tě chuť
I znovu zkusil kousnout si, do všeho, co já mám
Při představě, že to není ona, že to jen Ty, děvče jsi,
pak váhavě - ale přec - koupil jsem Ti slona
a s představou, že ho budem denně mít,
šel jsem se k ránu rychle utopit
Ale neboj se
to se Ti jenom zdálo
A nezlob se
já vím,
že slon je pro Tě málo
Co ale mám Ti dát, aby to nebylo málo?
Nestačilo by Ti jen se smát?
Nebo se mi to o Tobě všechno jenom zdálo???
Balcik
Předstírající štěstí
Pozorován svým pozorováním
Vydávám se do ulic strachu
Míjejí mě lidé předstírající štěstí
Jako by o něco šlo
Petr Zahradníček
Dvořákovo "Te Deum"
Na trávníku hlouček dětí
oblačné bílé věže plují
z vesmíru tóny letí
klenbou chrámu nazpět dují
Jen ze zástupu živých těl
věrných služebníků múz
povstává z notových děl
prozařuje tmy hrůz
tryská do věků
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
Sekeromlat
Je dobrý úkryt, když se bouře blíží,
je dobrý klid v duši, kruhy smrti když víří.
Je dobrý déšť, který prameny napájí,
dobrý je kámen, který ve zbrani hájí.
Myšlenka v kameni zakletá
umění rukou tvaru předané
tak dávno dávno
před desetitisíci jary a zimami
hlubinou země a času vydané
už jen světlem ohlazované
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
To jediné
Jen láska pozvedá z ruin
Jen láska dá vykvést květům na rumištích
Jen láska vtahuje do života
vhazuje do bytí a smrt odhání
Jen láska vniká do prapodstaty
Blíží se k tajemství
Vytváří souměrnost
Zpívá v harmonii
Zem hladí a nerozrývá
Je něžným vánkem co neničí
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
Rozjímání
Pobřežní skály pevně vzdorují vlnám ke ztišení
Zachycují vzkaz hvězd měsíce slunce
i píseň moře
Kamenní nehybně sedící mniši v meditaci
Ve vířící plazmě života zachytit signály nekonečna
V tichu zurčení praménků milosti
Ty, který jsi utajen, otevři svá skrytá dvířka
odhrň temný závěs a zaplav vše svým světlem
po stéblech trav tak letí
Jako kočka za oknem domku v zimním ránu
tak my za skly mrazivého vesmíru
Ty, který jsi utajen
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
Dobro a zlo
Odkudsi ústa
postupující prostorem obydleným
ústa pohlcující
sžírající drtivá
Ústa mírná zářivá
jak beránci na nebi
Žehnající
Odkudsi ústa
nesmírným množstvím prsů odkojována
zatímco smečky nocí dohánějí
stále unikající dny
mísa měsíční vylévá své světlo
a slunce ubývá
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
Vyvážení
Být listem vločkou
snášející se k zemi
mrakem vodou
tiše plynoucí
Přijmout pokoru a nezdolnost
horské kleče
trpělivost odevzdanost laní srn
jásavost bříz
jejich těla ve zšeřelém svahu
tancem víl
Být skaliskem ve zpěněném proudu
i oblázkem v tiché tůni
rostlinou stáčející se po slunci
zemí, která vydá plod
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
K čemu?
Křídlo pro let
Hrdlo pro zpěv
Krůpěj pro smočení
Sluneční vějíř pro zahřátí
My?
Jen v dráze paprsku zazáří neviditelné
Jen v energetickém poli barevné jazyky
nepostižitelného
My
na oběžné dráze Království
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
Konec inverze
Vítr vytlačil smog
štětec by si mohl nachystat van Gogh
rozpustil se mráz
mlhy opadly odhalily horský sráz
Pohůnek vítr žene po chodníku list
za ním mračna prachu Kam? Nikdo si není jist
Vše se chvěje třese kymácí
jen lampa svítí pevně tmu utrácí
Buď vítán
dobrý větře, který zbavuješ pout
krajina může konečně špinavé boty zout
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
Větrný les
Vítr rozehrává klávesy korun
přidávají se k letu mračných vln
jiná je píseň smrku
jiná je píseň břízy
neviditelný dirigent sevřel ruku
taktovkou splétá
kouzelnou přízi
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
Další básně ...
HOME