Přidat báseň
- 2 -
Volnost tuláka
Kam jdeš?
Do vesmíru
Kde bydlíš?
Tam kde strop z lesních korun
stěny kůrou kryté
koberec mechů a jehličí
Co tě přitahuje?
Čepele horských hřebenů
řezající oblaka
Dálky tváře země
Tavené stříbro potoků
Probuzení včel
Zrod hvězd měsíce a slunce
i jejich usínání
Tanec motýlí
Mám schůzku se stromy
doprovod družiny ptáků
jejichž zpěv vysílá nebeská klenba
Pluji s každým mrakem
omývá mne déšť
fénuje vítr
přikrývá listí
přiodívá tráva
louky štědře voní
V lesním tichu
rozlehlosti polí
výškách horských hřbetů
mezi nebem a zemí
gravitace úžasného
ovinutí vlákny posvátného
vstupenka k setkání s Nesmírnem
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
Kristus
Vzdálený hukot sil
a přece tak blízký
Jméno nesené vichřicí Ducha
pevně zakořeněné v zemi
pročišťuje houštiny zla
Jméno tak daleké
a přece blízké
Perutě unášející
živoucí ulitu Země
jiskřivými hlubinami vesmíru
Perutě rozprostřené od pólu k pólu
Perutě přibité
Údery spásných krůpějí
bičují poušť dokud nerozkvete
Prameny svých vod Dárče jasu
ze zřídel nepomíjejících neviditelných
zavlaž kraj ten
zavlaž svět ten
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
Hudba
Čarovná krajina tónů
podzimně i jarně dávná
bílými místy mapy vábná
tepající srdce zvonů
nekonečný labyrint variací
pohádková jeskyně poklady vrací
Rastr osmi bodů
v pěti řádcích obrazy nitra
spektrum kapiček krystalů jitra
prostřený stůl duchovních hodů
v kmitočtových pásmech Země
nezní vesmír temně němě
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
Přátelství
Světlo ve tmě
květina na skále
hřejivost v chladu
jistota, víra
něžná blízkost
v nejistotě, prázdnu
Pečeť Davida a Jónatana
jsem tu pro tebe
tak povídej nebo mlč
naslouchám
celým já
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
Plod
Z hlubin neexistence přivolán člověk
V černých tmách zasvětélkovala láska
K hladině života pomalu vystupuje
malý potápěč
při devítiměsíční dekompresi
Z hlubin věků přivolán Člověk
Z hlubin nekonečné řady generací
Z hlubin tajemství genů
Z hlubin přítomnosti vržen
do hloubek časů budoucích
Marie Dolistová ... ze sbírky S příchutí země
- - - - -
Na boku ležíc, v sám sebe věříc
Podporu nikde nehledaje,
samoten vstříc pravdu ti říct
blázen se vydat chystaje.
Spleticí slov, jež na tebe chrlí
s úmyslem dovědět, co ústa tvá tají,
Sleduje oči jež duše jim víčkem,
snaží se otevřít hojivým klíčkem.
Co jej však zajímá očí čí víčka?
Slepená tísní, co v duši si hýčkáš.
Přes víčka černé, oči jsou slepé.
Slepota milejší, než pohledy letmé.
Kde najít odvahu pohlédnout kolem,
když takto dělala zraněná žalem.
Nenávist navenek jevíc se milostí,
v nitru se utkává s nezlomnou hrdostí.
Ponoř ji do vody, nechť smyje hříchy
lidí jež oděni do roucha pýchy
na ni je valili bez ptaní, souhlasu,
bez chtění vyslechnout zvuk jejího hlasu.
Zvyk - železná košile - mluvit už neumí.
Zeptej se :" Jak ti je?" tobě nerozumí.
(věnováno příteli Susinkovi)
Glass
Naděje
Jmenuješ se Marcelka, já znám Tě
při poletujících vločkách na sebe mysleli
jsi krásná květinka, zas vzbuď mě
říkám, vždyť jsi v mém srdci
Spolu vždy v ok cest po roce
pak krásné v paměti vzpomínky
zas znovu před sebou vstaneme
řeč skrze mé a Tvé prstíky..
wollis
Krásný den
Ptáci v ovzduší
ryby v potocích
láska ve všech srdcích
co je krásnější?
Vladislav Židek
Večerní šálek čaje
Do bílé loutny křehké lístky tiše padají
Z krajin kde země leží, a obnažuje prsy
Na struny z porcelánu svoje písně brnkají
O roztažených stehnech hor kde zrají trsy
U okna konvice je zrudlá od červánků
Jak useknutá hlava draka páru vydechuje
Rty kroužící jsou křídla nad lagunou šálku
Čaj dunami jazyku již v karavanách putuje
Myšlenky, ty žabky zelené se množí jako žampiony
Když horký šálek v dlaních držím za soumraku
S večerem lampy ožívají, v hladině žluté lampiony
Do sukna noci bledé ornamenty šije přítel mraků
Eda
Pohřeb
zdi objaly mé tělo
a již nikdy víckrát jsem neviděl
východ Slunce
i světlo stalo se pro mne jen vzpomínkou
necítím se jako dřív
snad chybí mi tu lidský hlas
František Sedláček
Návštěva
přišla ke mně návštěva
však než do dveří stačil jsem strčit klíč
byla pryč.
František Sedláček
Realita
levný je život přeludů
každý svůj může mít
však opravdovou odvahou
je v realitě žít
Já pokoušel jsem se o to
a chtěl jsem věřit tomu
že když člověk DOOPRAVDY CHCE
DAŘÍ SE MU
Netvalo dlouho
a já ke svým snům vrátil se zpět
chci žít tu sám
a vlastní vytvořit si svět
Tam, v té chajdě za jezerem
tam je moje místo
tam mohu přemýšlet celý den
sám, nikým nerušen.
A proč taky hnát se do davu
vždyť člověk už není tím co byl
raději postavím vodu na kávu
než abych jako oni žil.
Ti, kdo celý den jak naprogramovaní
pracují jen a žijí z daní
Ti, kdo v sobě potlačují i ty zbytky citů
které v nich zůstaly
Ti, kdo opovrhují sami sebou
ale nedokáží si to přiznat
VŠEM BYTOSTEM ŘÍKAJÍCÍM SI "člověk" svůj odpor chtěl bych vyznat
Jak ale mohu vejít do jejich života
když mají všechno podle plánu
no co, půjdu spát
třebe mi líp bude k ránu.
František Sedláček
Neexistuju
dávám svou hlavu pod polštář
moje mysl
je kalná jak potok
někde v horách
mám na výběr?
zase mám pocit svý neexistence
dlouhá noc v pokoji
kde nesvítí ani Slunce
má mysl je tmavá
a v rohu vidím díru do pekel
já běžím za tvou krásou
abych nebyl sám
zase mám pocit svý neexistence
umíráš tam v nebesách
já tam příjdu za tebou
to se neboj
čekám na tu chvíli
kdy ulehnu do rakve
a budu šťastný
a už to nebude jen pocit
František Sedláček
Zlý
Hodina nastala
A klečím na zemi
Už pro mě kráčí smrtka
Nebo zdá se mi
Jak bolest přetéká
Plní se žalu řeka
Jak radost ubývá
Stávám se zlým-tak už to bývá
František Sedláček
Mnich
ze tmy se vynořil mnich skrytý v kápi
a pomalým krokem se ke mně blížil
svou hlavu měl sklopenou k zemi
jako by bál se, jako by prosil o milost
zastavil a podíval se mi do očí
snad hledal tam odpuštění
však jak jsem mu měl odpustit
když nevěděl jsem co udělal
klesl na kolena a zdvihl své ruce
z kterých proudem stékala krev
on zabil
zabil Boha ve své mysli
a teď zabít chce i sebe
celý život jemu obětoval
jak by mohl žít bez něho?
Bože odpusť ubohému mnichovi
který ztratil víru v tebe
v tvou existenci
a přijmi ho k sobě
vždyť jeho život byl tvůj
Proto tě žádám
aby si mu dal svobodu
I když bude mrtev
někde najde své místo
a tam bude žít .
Co dodat? ... František Sedláček
vešel jsem do světnice a zašeptal Ámen
dal krmení pro opice
a na krk si uvázal kámen
Já nechci žít
chci skočit pod vodu
já tam chci hnít
a užívat vodu bez sodu
v noci zase na chodník
kapky padají
lidi co jsou opilí
s nima taky padají
sedí sám v koutě
cigáro v ruce
kouká se divně
sedí tak tiše
Nahý si ležím v posteli
však náhle mne někdo zastřelí
otvírám oči co to je?
vrah v pistoli měl slepé náboje
chtěl mne snad zabít či vyděsit mne chtěl
po tom už nepátrám
však možná bych měl
teď už jen pochybný, prázdný život vedu
už jenom čekám kdo pošle mne k ledu
řeka teče
a voda se valí
někdo je v práci
někdo ještě kalí
co
se stalo?
tu noc kdy smrt byla tak blízko.
kdo
tam byl?
tu noc kdy světlo propadlo se v tmu.
koupil jsem si chleba
řek jsem si že bude třeba
udělám si pomazánku rybí
s cibulí bude bez chyby
v pokoji sám si povídám
na tvoje tělo vzpomínám
byli jsme spolu jen pár chvil
dokuď jsem v hospodě tě nepropil
Náhlá touha smutku
Která objímá
Všechny který chtěj se milovat
A tím také mě
Čímž stávám se obětí
Svých vlastních citů
Co je?
Co se na mě koukáš jako bych byl
vrah, otec od rodiny či prostitutka?
Se Štěpánem viděli jsme nahou ženu na oři
Jsme dva topoři
Pozoruji svoji hlavu
Tu kterou mám na krku
Vidim se jak v dešti plavu
Žáby skáčou na ruku
Nad svým stínem hledím zase
Bůhvíkam a do nikam
Skrze oko cítím saze
Velká bolest proniká
Naším světem bloudí tváře
Bloudí věčným prostorem
Tělo mé je nad oltářem
Krutý řád byl nastolen
Co je to štěstí
Jen pouhý klam
Já se tu dusím
Zanikám
Co je to štěstí
Nevím já sám
Co zkusit musím
Nepřiznám
Co je to krása
To ale vím
Já říci vám to
Neumím
Co je to láska
Ten pocit znám
Já vzdát se Tebe
Nehodlám
Když není láska
Je tu jen žal
Ten, který smutkem ubodal
Náhlý smutek
Mě má v zubech
Špatně típlý cigáro na dně popelníku
Na ulici fáro a v něm sedí Ďábel
Nemám to prokletý právo
Udělat sebe šťastným
Slunce už potichu zhasíná
Duše čelí zmatku
Kůže stárne a usychá
Z okna vidim svoji tvář
Nemám to prokletý právo
Udělat tebe šťastnou
Betonová zeď a postavená pyramida
Prozkoumaný touhy a nebe v kalhotách
Nepříjemný dotek propasti světa
Nemám to prokletý právo
Udělat nový život
Stín na zdi se mihl
A prchl
Za propastí tmy
Se skrývá i můj
Ach
Kde to jsme
A co tu děláme?
Máme se schválně promítat do minulosti
NE.
V temnotě myšlení
Kde ani myš není
Sedíš a pospáváš
Nevíš kam chceš jít
V prachu a čistotě
Motýli najdou tě
Jak sedíš na zemi
Nevíš kam chceš jít
V moci svých příznaků
Na květech bodláků
Sedíš a prohráváš
Nevíš kam chceš jít
V popelu plamene
V náruči kamenné
Sedíš a poznáváš
Nevíš kam chceš jít
Místa všech přání který se nesplní
Nemá ´ni zdání jak blízko sou od ní
Jednou se poznají
V pokoji blázince
V prostorách márnice
Sedíš a pospáváš
Nevíš kam chceš jít
V papíru sbalená
Chybí tu ozvěna
Ležíš a umíráš
Nevíš proč máš žít
po přechodu malé děcko
teď je z něho placka
po přechodu malé děcko šlo
nedošlo
matka se svou dcerou
samoobsluhou se derou
jejich tváře jasný svit
hledají co nakoupit
bezradně se líně plazí
hadí ocas bez hlavy
přeseknut byl písní kosy
vede život bezhlavý
na kopci v domě
potkal jsem dcerku
chtěla tam po mě
lízat prdelku
krátká to chvilka
jal jsem se činu
mladá prdelka
radostí zhynu
měl jsem přítele
šukali jsme si prdele
přítele jsem měl
umřel
letěli jsme oblohou
bez rukou a bez nohou
křídla vzrostla z planých zad
nespadneme snad
na zadku jsem celý den
obtěžován opruzem
dítě stálo u silnice
bezpečnosti nedbalo
koukli jsme se tam po chvilce
už tam nebylo
opilý sám v šeru
na ulici seru
výkaly své hustě
na vozovku peru
noční oblohou sám jsem šel
do hospody dojít chtěl
noční ptáci křik a řev
ucítili ve mě krev
než jsem chytil další nádech
hrabali se drápy v zádech
nahý lezu do vany
se svými třemi pannami
vzápětí lezu ven z vany
a panny už nejsou pannami
až rozum z toho stál
co dělo se tam opodál
mraků zástup vítr hnal
hrůzný strach se lidu jal
propukla panika
propuklo peklo
lidskou rasu
již navždy smetlo.
neumím vyjádřit své city z očí do očí
a když se odhodlám k tomu
- není už komu
jednou podíval se z rána
podíval se oknem ven
viděl tam jak jeho máma
leží klidně pod stolem
vyběh´ na dvůr chudák brečí
vědět chtěl co stalo se
matka na zemi jen leží
odpočívá zdálo se
klekne k ní na ruku sáhne
matka jeho mrtvá je
pouto k matce smrt ho táhne
půjde s ní až do ráje
rozhodnul se teď to stvrdí
slzy štěstí na očích
nůž si vrazí do hrudi
navždy spolu v náruči
František Sedláček
Tichá improvizace v hlučném divadle
Líčím se bahnem
a tváře si načervením
slastně lepkavou marmeládou
Červenám se k popukání
a jako květ se ti k polibku našpulím
a make-up z mých rtů
stéká ti po tváři
jako mořské slzy...
Ještě načechrat sukénku
a zkontrolovat nezbedné hyperaktivní nožky
aby se na ně za chvíli
nebály přijít podívat
hedvábně šlehačkové ponožky
Černá spálená slza
maluje ornamenty na mé tváři
a já za oponou marně čekám
až mě sláva nehybných čekajících těl
zase zmaří
a v tom dusnu
navíc všude kolem
sužují umírající prostor
zpívající nebeští komáři...
A za malou chvíli
moje dlaně zasáhnou
barevné kužely ostrých blesků
z roztrženého divadelního nebe
a já cítím kostku ledu plovoucí v duši
jak mě v přisprostlém tichu
koktající, s šepotem
palec u nohy tiše zebe
a já pomalu vytahuju
toho falešně původního člověka
ze sebe
a z dosud nedutajícího publika
se začne ozývat skřek neznámé ženy s miminkem za krkem
a posléze se k tomuto děvčeti
přidružují i jiní předávkovaní atleti
a sloním dusotem
začínají sprintovat
po celém tomto sedátkovém pralese
A opona pouze
dojetím krvácí
vlnivě se tu potácí
na hranici v sametově červené touze
ve všelidské náruči přetékající
avšak oni se raději utopí
ve své vlastní mlze
...a usnou u stánku s magazíny
v té nejfrekventovanější poloze...
A já stojím uprostřed toho zmatku
a na hrudi
dvířka dokořán otevřená
mám touhu uspat i svou nevlastní matku
a na nohou
mě do místního požáru
ctí svou čistou vlhkostí
tráva pokosená
a nakonec má ramena znavená
pod tíhou svých kostí
magnetizují s pódiem
jako zahradníkova růže poraněná...
Kamala
Věže
Na šedých dortech svíce bez plamene
Jak sukovité prsty starců ukazují na nebe
Vysoko holub dobyvatel klove do kamene
A prastaré tváře mlčí, zahleděny do sebe
Ve výhni dne i v chladné noci lhostejné
Svou výškou drtí hlučnou tasemnici davu
V nich schody jak klouby staré ženy prodejné
Vržou svou píseň hrbolatou a sklonit nutí hlavu
EDA
Zima
Do tmavých koutů ať oheň z krbu praská silněji
Když venku modré kosti chrastí o komín
Stín sklenky na stěně ať roztančí se rychleji
Až tvoje horké vlasy v šeru políbím
V krajině za oknem třpytivé sítě upředeny
Obloha zbledlá vykašlává bílé pavouky
Prokřehlé sochy v parcích do nich oblečeny
Žulová čela moudrých skryjí bílé klobouky
V dutinách stromů ptáci chladem polapení
A z nozder města stoupá pára ke křišťálům
Na okapech domů mráz ledové zuby cení
Svá srdce pokládáme k rozsvíceným stromům
EDA
Naděje
Někdy je krásné žít,
tajit, co všechno jsi moh mít,
vše nové potkávat,
staré pak oplakat.
Nikdy nezapomeň,
co vše jsi zbožňoval,
na co jsi myslel
a koho miloval.
Vzpomeň si zase,
až budeš bdít,
že láska je všude
a krásné je žít.
Martin Zbořil
Vzdálená
Stříbrnočerná noc se prochází ulicí
měsíc už vychází s úsměvem na líci,
má milá usíná, snad ještě ne,
dvě hluboké studánky vítají mne,
čekají na toho, kdo dám jim naději,
že u ní zůstanou i když se sešeří,
čekají na toho, kdo nezná hlad,
kdo na ni vzpomíná a má ji rád,
kdo srdce její naplní láskou,
to své snad zlomené - přelepím páskou.
Martin Zbořil
Vánoční snění
V časech krásných, v časech zlých,
zbývá jeden den bolestnější ostatních,
v době krásné, v době zlé,
vzpomínáme na milé,
sen ke snu se nám druží,
květy vonné zapletené v oruží.
Na obloze svítí hvězdné nebe,
všechno se mi vrací, prosím Tebe,
až dnes půjdeš spát,
nech si svoje přání zdát,
vzpomeň si pak na chvíli,
co vše jsme v srdci nosili.
Na svůj tajný přací list,
připíši co chtěl bych říct,
však nápovědou bude Ti,
když hvězdu spatříš padati.
Martin Zbořil
Na dně
Lehnu si na dno
a začnu znova.
Co dere se ven
to nejsou jen slova
to modlitby vědem prastarých
co skrývají věčný pláč či smích
mi nesou naději novou.
Uléhám na dno
a zavírám oči.
Rty slova šeptají.
Kdo je ten kočí
co řídí spřežení myšlenek splašených?
Už slyším pláč a smích
nadějí nových.
Tajana
Dárečková
Zase je tu svátku čas,
poslyš upřímný můj hlas.
Víš, co popřát chci Ti já?
Všechno pěkné, co se dá.
Spoustu klidu o Vánocích,
krásné sny při zimních nocích,
pod stromečkem naježíno,
na stole pak dobré víno.
Silvestr bez nostalgie,
dobrý šampus, co se pije
jak jen půlnoc udeří.
Kdopak vejde do dveří?
Nový rok k nám zase leze...
Přeju, ať jen to Ti veze:
samá dobrá přátelství,
splnění všech tajemství,
štěstí, úsměv na líčka,
práci jako koníčka,
zdravíčko na silném vlásku,
na srdíčko pevnou lásku,
k tomu velký ranec vášně,
prostě, ať je Ti furt krásně!
Veveřice
Smutná a bezejmenná
Asi jsem bezbožná,
nevěřím na lásku.
Zdá se mi nemožná
důvěra na vlásku.
Hřející dotyky,
něha až do morku,
často jdou pod kytky.
Znám tuhle historku...
Polibkům vášnivým
radši teď říkám ne,
ty závrať probouzí.
Mám strach, že pomine.
Hloupá myšlenka
Víš
Zní stejná melodie v nás,
v Tvé dlani utkvěl tmavý vlas.
Nebojí se, je si jist svým leskem,
přesvědčen, že neumře steskem.
Dívá se na své kamarády,
chvějí se touhou mojí hlavy,
setkat se s Tvou dlaní
a být jí nablízku...
Veveřice
Smutek
Pláčeš,
slza padá na zrcadlo a odráží beránky nebe.
Neplač,
láska je všude, zůstaň svá a potká jednou i Tebe.
Veveřice
Lidunčin památník
Co oči nevidí,
srdce vždy tuší,
vždyť krása člověka,
skrývá se v duši.
Veveřice
Lloydovi
Tvé krásné básně,
poslané Žanetě
čtou se moc krásně
vždyť chodí to v životě,
přesně jak píšeš.
Chce to být nad věcí,
přehlédnout veteš
ošklivých emocí.
Láska je mocná
i když někdy bolí,
umře-li běž dál
čas všechno zhojí.
Veveřice
Tak si tak říkám, že možná ...
V posteli ležíš,
přeješ si vědět,
jaké to bude,
do očí jí hledět.
Kterak se usmívá
a co její vlásky?
Zdalipak zdobí ji
už první vrásky?
Chůzi má váhavou
či v bocích se houpá?
Víš jen to, že není
na slovo skoupá.
Pročpak jsi objevil,
zrovna teď, právě ji?
Co schůzka přinese?
Má ten vztah naději?
Zbytečné zkoumat je
osudu plány,
halí je tajemstvím,
karty jsou dány.
Veveřice
Píseň pro Tebe
Zpívám-li, zpívám-li o Tobě,
nezpívám to sobě.
Tebe svojí písní vyzývám,
skrz ní se já Tobě klanívám.
Básním-li, básním-li pro Tebe,
bojuji za Tebe,
za lásku svoji i za sebe -
- vítězím, lásko má, pro Tebe.
Myslím-li, myslím-li na Tebe,
zoufám si pro sebe.
Nejsi-li tu, jak bys nebyla -
- lásku a život mé - zhatila.
Vladislav Židek
Vzpomínka na Tebe
Vzpomínka na Tebe,
na Tvoji krásu,
ta vyvolá ve mně
ozvěnu Tvého hlasu.
Vzpomínka na Tebe,
na pár chvil a dní,
ta vyvolá ve mně
ozvěnu tvého hlasu.
Vladislav Židek
Jsi pro mě ta nejkrásnější
Jsi pro mě ta nejkrásnější
co na Zemi se zrodila
a proto se mé srdce bojí
abys nezapomněla
na to, že je tu někdo
kdo miluje Tě strašně moc
a pro koho znamenáš víc
než on sám Ti stačil říct.
červenáček
Díky Járo!
Tak jsem včera večer
a nikoli sama
zašla do divadla
Járy Cimrmana.
Hráli právě "Švestku"
oblíbené dílo
lidí v sále plno
bylo nám tam milo.
A tak včera večer
diky Járovi
postavila se má duše
znovu na nohy.
Tajana
Po kapkách
Jak kapka za kapkou
Jak průvod plaček
Co kapesníky uměj zmáčet
Za pohřebákem jdou snad v tanci
Jak kapka za kapkou
Jak dávky jedu
Co chutnají po lučním medu
V žilách mi krouží a nemám šanci
Jak kapka za kapkou
Jak zrnka prachu
- jen blázen vysmívá se strachu
Zasypou města kdysi plný slávy
Jak kapku za kapkou
Jak oči tvoje
Když vcházíš ke mně do pokoje
Mám všude kolem Tvoje
... vlasy barvy lávy
Biko
Konec
Naposledy pěstí jsem
v mém životě divokém,
trefil bradu frajera.
Teď se bojím zrcadla
kam ta rána dopadla.
Jestli ona náhodou
neskončila pod bradou
... mou.
Mic
Další básně ...
HOME