Přidat báseň
- 1 -
Napíšu vo tom asi knihu
Napíšu vo tom asi knihu
Jak jsem ti civěl za výstřih
Jak jsi se smála, já byl v lihu
A jak jsem toho málo stih'.
Byla jsi tenkrát jako malá
Se mnou si hrála na tátu
V dlaních mi jako vločka tála
Woodman se šklebil z plakátu.
Už teď jasným bestsellerem
Nutěj mně smlouvy k podpisu
A ty mý srdce buldozerem
A duši mačkáš do lisu
Dohoří svíčka, zhasne lampa
A ráno si to přihasí
Trapnýho zas budu hrát trampa
Co předpovídá počasí
Že bude dneska zataženo
Že obloha se pozvrací
Že zapomenu i tvý jméno
I tu kazajku svěrací
Co nasaděj mi až se vrátím
Od tebe rovnou na pokoj
Primářka řekne:"Já to zkrátím,
absťák je tady! Boj se,boj!"
A jako všichni uhozený
Uhodím hlavou vo mříže
Vím, houby se tím takhle změní
A přibudou jen potíže
Protáhnu si ten pobyt tady
Zas minimálně vo měsíc
Pod voknem řvou mi krysy hlady
A já jsem vlastně chtěl jen říct.
Napíšu vo tom asi knihu
Pokud si ještě vzpomenu
Jak jsem ti civěl do výstřihu
Když ne ,tak jinou seženu
Biko
Blues o úplňku na Stodolní
Už mi zas hrajou
Struny, co kňouraj
Potřásáš hlavou
COURY SE COURAJ
Čtvrt na tři blues
Stodolní ulice
Jak zmoklá slepice
Vsákla se do klubů
Už tady nebudu
Mám vratkej krok
Nerad bych zmok.
Říkalas - taneček
Probodla mně ňadry
Říkalas - šňupeček
TAK ZA DVA HADRY
Čtvrt na tři blues
Stodolní ulice
Byla jsi tygřice
Ach moje záda.
Máš to tak ráda
Nemám už nic
A ty chceš víc.
Úplněk směje se
Už je tu pročistění.
Co půst nám přinese
A CO SE SAKRA ZMĚNÍ?!
Čtvrt na tři blues
Stodolní ulice
Výlet do Měsíce
Broučkem jsi ty
Na vrata přibitý
Blbý blues zpívám
Spát jdeme jinam.
Biko
Vrať se do cirkusu
Na zahradě mého domu
Tancovalo stádo slonů
Na sousedy za ploty
Troubili na choboty
Bonga-bonga,bonga-bonga
Skvěle zněly bubny z Konga
Dunělo to zahradou.
Pak jsi byla
Moje milá.
Když jsi zhasla
Zem se třásla
Pod matičkou Ostravou
Přišlo ráno s kocovinou
Chléb, vajíčka se slaninou
Tvůj chlap na tvém mobilu
Já dopíjel Tequilu
A namísto sloních díků
Hlava plná permoníků
Pošlapané gerbery
Neodolal
Když ti volal
Rychle - hbitě
Odvez si tě
Od starého mizery
Biko
Chlast
Jak úchvatná byla ta rána
a koule okovaná zlatem,
co dnem na nebe vyslána,
svítila mi na cestu blátem.
Jak dítě co se sápe do schodů
na obrovský nebeský tobogán,
chtělo i slunce vylézt nahoru,
večer se sklouznout a jít dál.
Miloval jsem tyto chvíle
a ten chladný ranní vánek,
ty mraky jako mléko bíle,
tu chuť na dlouhý klidný spánek.
Ty rána a ty cesty domů,
po nocích dlouhých byla slast.
Nevím však zda-li chtěl bych znovu,
aby mé kroky řídil chlast.
Poblito
Kříž
Prázdná srdce..
Pro co vlastně žijeme?
V pěsti sevřít ruce
a vykročit kupředu..
představení nekončí,
co začal jsem to provedu.
Kdo se semnou rozloučí?
Až se na smrt odvedu.
Pod nátlakem
se strachem ze strachu..
slepuji své srdce
poskvrněné od prachu,
co sedl si mě do hlavy
a brzdu prudce zatáhl.
Dělil mě sen od slávy,
a trochu se protáhl.
Jsem pouhý střep muže,
který kdysi žil..
snil,miloval a ztratil,
ztratil vůni růže,
ztratil dotek kůže,
kterou příliš miloval
a ani tvář z kamene,
mu již nepomůže,
až vyschne voda z pramene
a dojde mu všech sil.
Příliš mnoho lásky,
ti stluče velký kříž.
Příliš mnoho lásky,
jen jednou vzít si smíš.
A než účet zaplatíš,
vyber jednu z cest.
Lásku svoji neztratíš,
když ztratíš svoji čest.
Příliš mnoho lásky,
jen jednou vzít si smíš.
Příliš mnoho lásky,
ztratíš-li jdi vpřed.
Jen jednou ztráta lásky,
ti smutek stluče v kříž.
Poblito
Heroin
Růži co koupil jsem již dávno..
dnes skládám na tvé temné nebe..
S nadějí že brzy, snadno..
si zapomnění najde tebe.
Až zvony zahrají svou píseň
a loutkám v černém uschnou slzy..
Svět pochopí že tvoje tíseň..
našla si oběť příliš brzy..
Dřív než řekl jsem ti sbohem..
Nestih jsem ukázat svůj vděk..
Za léta kdy jsi byl mi v mnohém..
bližší než k smrti starcův věk.
Teď když jsi jen obraz v dáli,
který maže déšť tvých hříchů,
Přemýšlím zda za to stály,
tisíce všech slepých vpichů.
Si chyba má co nelze vrátit,
Chyba co neměla se stát.
Proč víra dá se lehce ztratit
a lehké bez ní je se vzdát?
Tak snad mé přání jediné,
aby bůh zbavil tě všech vin,
ti vrátí srdce nevinné,
jenž ukradl ti heroin.
Poblito
Podzimní vítr
Večer ochořel
a zestárnul,
noc vzala si ho k sobě.
Podzimní vítr ve své zlobě
pak z plátna světel,
koberec listí odvanul.
Ticho jak v hrobě.
To světla kreslí portréty,
stromů co sem již před léty
podzimní vítr zavanul,
snad ve své zlobě.
A čísi hlasy
odněkud z dáli,
z nebe spadly jak sníh.
Zda pláč to byl,či smích,
nikdo se nedoví.
Ta zpráva z dáli
však v tónech svých,
přinesla sebou pramínek
z poztrácených vzpomínek
na dávné lásky,
pláč a smích.
Poblito
Zuzaně
Ve vzduchu visí podzim
A facky.
Psi mění srst
Lidé jim hází klacky
Nízko letící
Chladím si ruce
Z pod tvojí blůzky
Rozpálené
Co vše je asi dovolené?
Tam ve Tvé ulici.
Bůh si zas hraje
S temperami
Ty s mými vlasy
Když jsme sami
Dlaní Ti v klíně spočinu
A s ránem
A se Tvým hlasem ve sluchátku
Propadám zase zmatku
Tam na konečné
V Dublinu
Biko
O ničem
Na prahu nebytí
před branou nicoty
svých třicet stříbrných
napíchnem na hroty
My napůl zabití
v bláhovém domnění
z extáze slyšíme
pláč, zubů skřípění
Gieronimo
Prase na provaze
Leze prase po provaze
a neví kudy kam,
vidělo stín na podlaze,
ptá se:
"Kdopak je to tam?"
Černé prase na podlaze
leze taky po provaze.
A tak prase skočí na zem
za prasetem a provazem.
Stín prasete náhle zmizel,
dva provazy zůstaly.
Prase myslí, že je blázen,
slzy z očí padaly.
Ivana Poulová
Paměť připomíná
Jsi stále tam, kde bych Tě chtěl mít,
spíš tam, kde o nás budu snít.
Chceš-li, dám Ti vše co mám,
je už pozdě, zhasínám,
a na Tebe lásko,
na Tebe vzpomínám.
Martin Zbořil
Úhel pohledu
I v hučící řece krůpěje jsou ticha
Vzdálený úsměv duši pohladí
Ale ta chvíle prchavý mžik jen dýchá
Nakonec proud zas všechno odplaví
A za řekou se růže červená
EDA
Polibek
Tu chvíli mlčení bych do dna vypít chtěl
Pak rtů pohár sametový na polštář položit
A až na rubínech by se vánek rozechvěl
Tak znovu až po okraj ten pohár naplnit
EDA
Perseida
Byla noc a já už téměř usínal,
dny své jsem proklínal,
Sobě to zazlíval.
Však budou jiné a lepší,
padající hvězdy mi šeptaly,
že za to mi vděčí.
To já jim děkuji,
že plane má naděje,
bez ní bych nešel spát,
bez ní - a bez Tebe.
Má milá, rozmilá,
spát tedy nepůjdu,
nechci a nemůžu,
to snové tajemství,
vidím zas perseidu.
Opravdu nemohl a ani nechtěl,
noc dnešek zabíjí,
děvčátko spanilé,
kde bych Tě našel?
Hledej a uvidíš,
zkus tedy hádat,
lásko jsi všemocná,
budu Ti mávat.
Martin Zbořil
Nit života
V kamnech už není co žhát,
pohleď zas na mě, chtěl bych si hrát.
Ach, jak chybí mi to,
vše co ve mě bylo vryto,
v den, kdy sochař na svou milou zapomněl.
Chladem a strachem oněměl,
slavík, jenž lásku růži pěl,
já bych tak nečinil, snad abych zapomněl.
Bylo to již dávno, to dobře vím,
nosil jsem jí vše, krom kopretin,
ty bílé květy, není stání,
připomněly umírání.
V ten čas jsem nebyl sám,
byl jsem jen samoten,
sám si to zazlívám.
Dnes, když na to vše vzpomínám,
jsem trochu zvědavý, v Sobě se podívám,
a to, co vidím, to není lhář,
je to jen samotář.
Martin Zbořil
Minulá současnost
V dnešní dny unikám,
nevím, čeho bojím se,
proč Sebe, Vás, Tebe,
do kruhu zamykám.
Vrací se po jednom,
lásky mé minulé,
úryvky vzpomínek,
ach, jak jste zsinalé.
Pravdu teď řekni mi,
byla jsi poslední?
Nevíš-li, neznáš-li,
mou touhou nešťastnou,
zapomeň na štěstí,
na lásku překrásnou.
Martin Zbořil
Vaya con dios
Buď sbohem Ty,
jež vpila ses mi do mých snů,
odcházelas po ránu,
a já, snad ještě v sladkém snění,
bušil na vrata a čekal,
čekal na Tebe a políbení.
Bylo již pozdě a já nepoznán,
odešel jsem, přiznávám se,
trochu smutně,
vlastní chandrou udolán.
Však v pravdě spatříme svůj vlastní stín,
tím já nelžu Tobě, vlastní lží se utvrdím.
Na rozloučenou já Tobě kladu za vinu,
že zaléval jsem květinu,
jejíž vůně byla z nejkrásnějších co svět znal,
buď sbohem, spanilý můj obraze,
Tebe já jsem miloval.
A sním-li o žízni rostliny,
sním i o vůni květiny,
jež zbožňuji a mám ji rád,
vůně květů nepoznaných,
miluji Tě napořád.
Martin Zbořil
Milostná poesie
Tys tak daleko, ne však u mě,
žiješ v domově svém,
ale mně zdá se, že hniješ v hrobě
tak daleko se svým domovem
Mně příjemnější by snad i bylo,
by tvá víčka přikryl temný rov,
blížeji by srdce mé bít mohlo
a na tvém hrobě - láska - rudý květ
Však tak blízko tobě
není mi přáno dlít
a o té krásné době
já smím už jen snít.
Snad zítra již, možná až pozítří
přijde duše tvá i tělo ke dveřím
pak nebudu chtít Tě pustit z objetí,
navěky budeš už jen mým.
Tak přišels, láska tvá z tebe hřála,
dotyk můj se v tobě roztával,
noci i dni vášní prožívat jsem chtěla
Pro boha, pro matku boží,
tys odmítl mou náruč
a potupa mne jak ledové ostří
proťala! Pak křikla : "Mlč!"
Dost už milostné té básně,
ač zdá se s koncem tragickým,
její začátek teprve čeká tě
Máš odvahu? Tak pokračuj, prosím!
Tak čti a zjistíš, jak skončil můj rozmar...
... Dvě rudé skvrny vsáklé do postele
a ruce manželčiny laskajíc se směle
prosí snad Satana za odpuštění hříchů
jen chvíli byl pokoj plný slastných vzdychů
Teď hledíc do ticha oči mrtvého muže
a tělo nedýchá, chladne mu kůže
Poslední výkřik vzduchem se stále zachvívá,
žena se lehce teplou krví potírá.
Začíná tančit v rytmu mrtvého výkřiku,
bílá ruka smrti stříbrnou dýku zapírá
Jakoby nevědouc ostřím v sebe kreslí sta obrazců
za chvíli klesá tak zmožená, tak vzrušená
A prosí manžela, aby ji polaskal ve vlasech,
on odmítá a leží dál
A prosí manžela, aby ji pohladil po zádech,
on odmítá a krev už chladne
A prosí manžela, aby ji políbil ňadra,
on odmítá a hledí skelně
Tu manželka vstane s dýkou pevně v ruce:
"Ty omítáš?! Jak jen můžeš, jen potupu zasloužíš!"
a ona za ruku jej bere a on ji následuje:
"Pro touhu, pro lásku a pomstu,
ve jménu Satanově hnij si teď v blátě!"
Pak už jen rána spadlého těla
a mrtvý muž leží pod oknem s dýkou v hlavě.
Za odmítnutí manželčina těla ho stihl spravedlivý trest,
on odvrhl ji a ona svrhla jeho,
však to kam a jak už nepodstatné jest
Vrana
Blues zhrzeného milence
Ukázalas mi moje milá
svoji neskonalou pýchu,
když jsem Tě s přáním dobré noci
omylem kousl do čenichu.
Pak jsi mi vynadala
a přímo do chlípníků,
když jsem Tě s přáním dobré noci
omylem kousl do hrudníku.
Zbavila jsi mne moje milá
veškeré lidské soudnosti,
když jsem si zuby vyrazil
o Tvůj pás cudnosti.
Poeta from Vidlakov
Teorie
Existují různé teorie
jak zachránit náš svět.
Ale podle mě jsou to všechno utopie
jen ohlédněte se zpět!
Nepomohl útlak, tyranie,
víra v satana či boha.
Že nepomůže komunismus, anarchie,
to už poznala generace mnohá!
Vždyť jsme jen kolonie
lidí, zvířat, rostlin a věcí.
Vždyť je to všechno jen komedie
z omletých frází a řečí!
Jarní pohádka
Začíná se už oteplovat
protože jaro už je tady.
Na loukách začínají motýli poletovat,
rozkvétají růže, sady.
A já chodím rušným městem,
koukám se na lidi.
Já rozumím si s vlahým větrem deštěm,
co přináší mi pochyby.
Že život není jen jarní pohádka,
kde všechno pučí v kráse.
Mě trápí i občas jakási věčná otázka
o pozemské spravedlnosti a spáse.
A tak se toulám krajem
jak jarní větry, deště.
Tím naším pozemským rájem
a snad doufám ještě.
Jindřich Kulíček
Až se hlava zatočí
Nemáte ani ponětí
Jaké to vytváří napětí
Co v dívčině blízkosti
Projede vám až do kostí.
A vy místo myšlenky na spánek
Myslíte jenom na vánek
Jež zvlnila krátká sukýnka
Halící hebká stehýnka.
Nemáte ani ponětí
Co za výhled skýtá se štěněti
Stačí hlavu jen zaklonit
Ta se vám zatočí, no a co má být?
Jan Militký
Moc a síla okamžiku
Chyť tu krásu okamžiku,
potká-li Tě náhle
nevadí, že jistě nevíš,
zda-li je to tahle.
Chyť tu něhu okamžiku
potká-li Tě znova,
nevadí, že teď to nevíš,
může to být ona.
Chyť tu lásku okamžiku
potká-li Tě opět
i když to teď třeba nevíš
může patřit Tobě.
Jan Militký
Sebevrah
Kdysi jsem chtěl změnit svět,
ale zjistil jsem, že neumím změnit ani sebe,
ani svoje chyby, sám nevím co chci a kam moje cesta vede.
Tak proto teď stojím na vysoké skále,
a naposled se rozhlížím po kraji.
Zavřu oči a skočím, vždyť v pekle na mě už jistě čekají.
Skočím, protože už nejsem nikomu na světě užitečnej,
protože můj život je jen jedna velká prohra,
skočím, už nezbývá mi jiná volba!
neznámý autor
Pro tebe!
Mé srdce podobno plamenu svíčky,
když zhlédnu krásu pod tvými víčky.
Očima bohyně do očí mých se díváš
lásko ty prokletá jen mně svou píseň zpíváš!
Tmavé jak noc a přece tak čisté
do mého srdce vpálily znak.
Znak marné touhy k růži stolisté
k růži co roste a mučí můj zrak.
Roste jen do krásy trny ji chrání
pod trny skrývá se zvonivý smích.
Doufám, že skončí to hrozné čekání
a tvé rty spočinou zas na rtech mých.
Nikdo
Jen tak po ránu...
Ťuk, ťuk nesu kafíčko, přeji hezké ráníčko,
usměvavé sluníčko nechť políbí tě na líčko,
však nikterak maličko, na řadě je čelíčko
a v lednici šampíčko.
Upravíme kanapíčko, kde odhalím Ti své tělíčko
ignorujem okolíčko, zašeptám Ti jsi Zlatíčko,
hřejivé to sluníčko...
Budeš šeptat Berušičko, zapomenem na kafíčko..
DELI
Bez názvu
Zahnízdila jsem
v předkusu mléčné dráhy
a možná se stala rybí řasou
pavoučí nebe
objalo mne
a já ukápla
na papyrus mimo věčnou pravdu
mikrosvět Háda
cosi skrýval
asi lež
možná moudrost Sokratovu
se mnou jako tečkou pod otazníkem
ne konečnou jen nekonečně neznámou
Dagmar
Bylo ve hvězdě...(ta bolest)
Ta bolest mě postupně zabíjí a z vášně plod se vyvíjí.
Očička nic nevidí, nožičky mě kopají.
Výplod zlosti, zloby, pomsty, znásilnění, k satanově přičinění.
Chtěl jsi to jak každý jiný a bez mého souhlasu, svlékl jsi mě od pasu.
Na tvém klíně kámen mě tlačí, hlazení a líbaní ti už sotva stačí.
Odporný mi jazyk k tvému a při každém přirážení je tu bolest prohloubení.
Jsem už plná sazí tvých, satanovo dítě jsi tu spích.
Dlouhé prsty ještě zkontrolují práci svou, potom nůž tam zavedou.
Necháš mě tu ležet ve tmě, vlhkou a zraněnou.
V osamělých nocích tvůj malý satánek probouzí se k životu, jí krev a pije slzy.
Těch má u mě dostatek.
Tolik po tobě stýská se mi...
Nali-Andrea H.
Magický západ
Všude na obzoru špičky hor
dole v údolí mlhavý oblak se rozpínal
červené slunce před západem
zbarvilo ledovec a vrchol hory v podívanou
nevídané krásy
jež jakoby naposledy v naprostém tichu
mizela v klínu přicházející noci.
Nebylo svědků k této podívané
všichni byli někde tam dole soustředěni uprostřed
řešení důležitých problémů svých lidských údělů.
Nebylo s kým bych se podělila o tu krásu
jež zcela nepovšimnuta zde míjela každý den
v různé podobě i v mnoha místech všude kolem
v tajemném, posledním záchvěvu každého dne.
Pod ledovcem, azurová barva jezera
doplňovala obrázek neskutečné krásy horského sedla
které jsem pozorovala z hřebenu hory
jak se ukládá k nočnímu spánku po mnohamilionté
než se mi podařilo sem přijít a tu krásu odhalit.
Nebylo nikoho, s kým bych se mohla o tu krásu podělit
nicméně jsem cítila a věřila, že to jednou udělám,
někdy, bůhví kdy, v době, kdy život tam dole bude tak nesnesitelný,
že jenom myšlenka na výstup sem bude povzbuzením
a další douškou naděje na rozluštění tajemné krásy života.
hajsky
Nebe II
Když nebe se tváří,
že má taky tvář.
Rychle se schovej,
ať se s ním nepotkáš.
kolja
Pan Spáč
8. 3. 2001
Leží na posteli,
mladý pan Spáč,
leží na posteli,
pan snový hráč.
Krásné jsou představy,
když realita stává se snem,
snadno si vytváří,
svůj abstraktní den.
Hudbou si vykreslí,
svůj lucidní svět,
hudbou si vykreslí,
vše, co nejde vrátit zpět.
Ve svém snu cítí,
líbeznou vůni, jež letí krajinou,
ve svém snu žije,
a neměnil by za jinou.
I on se musí vzbudit,
opouští zemi snů,
a nelze mu tvrdit,
krásnější bytí dnů.
Angel of hell
Nebe I
Když teče řeka
a nebe se odráží v ní.
Jak do řeky vstoupíš,
nebe se rozvlní.
kolja
Slepý lid
Osleplý kráčíš iluzí
světem svých snů
v moci zlých démonů
prozářen tisícem sluncí
Bílý je den a černá tvá přání
bílek v tvých očích zakrývá bulvy
a místo krve, plazma v tvých žilách
tě pomalu pálí
Zvířecí pud žene tě dál
do davu, do lidí věřících v svět
ohnivá cesta se za tebou žene
a po ní plují démoni z tebe
Osleplý kráčíš, nevidíš svět
jen hranice snů do tmy tu září
To ne ty, ale lidi nevidí plameny
v kterých teď hoří
Pravda je pasé, ať žije svět!
Vrana
Velká láska
Klečela tam ruce v hlíně,
hrob milému kopala.
Velké slzy měla v klíně,
do srdce se bodala.
Krví země zbarvená
Do nachově červené.
Co to všechno znamená,
U té rakve dřevěné.
Toť velká láska zhynula
A se zemí splynula.
Už nevzpomene nikdo jich,
Ani hlásku nevydá.
Snad jen starý slepý mnich
U hrobu si povídá.
Fastben
Akt
V křeči teď svíjí se dvě těla,
Dvě těla co mermomocí chtěla.
Chtěla lásku sobě dáti
A přitom se stále smáti,
Smáti se a obcovat,
Co mohlo by se stát.
Obcovala tedy těla,
Těla jenž neustále chtěla.
Bez přestání, v jednom kuse,
Válela se těla v hnuse.
Sex byl jejich potravou,
Orgasmus zas otravou.
Slastná byla jejich láska
Slastná jako rudá páska
Jako páska z pápěří
Nikdo ať mi nevěří.
Věřte čemu chcete
Na tom divným světě.
Fastben
Dojem
Bílá labuť v kaluži krve.
Studený vítr do tváře bije
a slunce v dáli nad letištní plochou.
Impresionistický to obraz chvíle,
obraz v malířově velkém díle.
A na poli kombajn žito sklízí.
Meluzína mezi stromy zpívá,
muž do dáli upřeně se dívá
a kolem auto zase projelo.
Romantický mžik dnešních dnů.
Mžik jenž nepřišel z mých snů.
Rozhodčího píšťalka z hřiště zní.
A tak tam ten muž dneska sní,
v uspěchaném a zmateném světě.
Fastben
Planeta bot
Procházíš tichounce po vráskách spánku.
Tichá samota se obléká do tvých nateklých víček.
Utíkáš po jedné noze,
utíkáš někdy i bosý a schází ti obutí lidé.
Lídé si zapomněli boty!
Ti rozvážní občané ztratili svá závaží a sedí si na meteoru
Mají rádi neznámé věci
nekoneční vědci!
Lili
Bez názvu
Oči tu bloudí, ničíce sázku,
hledají souznění, neznají masku.
Hřeší si v ráji,
anděl si zpívá.
Iluze odpluly,
daly jim křídla.
Vášeň je spojila,
zbarvila doruda,
armáda očí mocná se zjevila.
Polibek pohladil, laskaje vlasy.
Svátečně naladil ukryté krásy.
Rtíky se pohnuly, hledaly slova,
oči je zajmuly, mluvily znova...
Lili
Krásná smutná noc
Tma pohtila světlo denní,
obloha svého vládce mění,
noc od dne vládu přebírá,
slunce v kaluži krve umírá...
Nebeská plocha otvírá se jasem,
já stojíc pod ní sama zas jsem,
Tys zapomněl tvé vřelé sliby,
zůstaly tu jen tvé chyby....
Chlad tvůj moji duši drásá,
cynické tvé srdce jásá?
Slyšíš? Slyšíš řev té duše.
Proč díváš se jen tak suše?
Řekni proč? Co jsi náhle ztratil?
Proč jen jsi naše plány zhatil?
Proč jen jsi náhle člověk cizí,
říkals, že tahle láska je ta ryzí!
I ten třpyt stříbra v očích mých,
nechává v tvém srdci jenom sníh.
Nechci já být jenom tvůj hřích!
To zůstaň raději ve fantasiích svých!
Teď stojím tu sama v noční tmě,
na rtech jen zbytky rtěnky slíbané,
slzami protkané ztěžklé řasy,
chvěje se zrak pod oceánem noční krásy...
zaneta
Je smutná a krásná tvá báseň,
tolik zklamání, to není jen sen.
Je to k zbláznění existovat zrána
samotná jak židle od piana
a nemít s kým říci si... jdem.
Ale na světě nejsi sama!
ON příjde, věř v něj.
lloyd
Děkuji za tvá povzbudivá slova!
Já věřím a doufat budu znova,
však prázdně běží mladá léta.
Těžko budu poznávat krásy toho světa,
když není tu ta pevná opora,
ochránce můj- přes cestu strmou závora.
Těch, kdo nabízí mi svoje křídla,
jsou desítky snad,
však každý chce pít jen z mého vřídla,
a pak snad zmizet by chtěl rád.
Bojím se otevřít do srdce jim bránu,
mám strach narazit na falešnou vránu...
Zklamání mnoho doposud bylo,
duši mou snad navždy poranilo,
se strachem večer odcházím já spát,
o princi mém nechám si jen zdát,
a ráno se strachem vstávám znova,
připadám si jak stará vdova.
Poraď mi, kde útěchu hledat mám?!
Otevřít srdce neznámému zatím nehodlám,
je velkou chybou stále se jen bát?
Poraď! Tys také byls a možná jsi teď mlád!
Poradˇ, co vrátí barvu mým touhy plným rtům,
jak nevydat své tělo jenom dravým psům?
zaneta
Jsi krásná žena a nabídek máš dost.
Proč zmizet by chtěl každý rád?
Neotvíráš srdce své! On cítí se jak host.
Ty neprodáváš svoje tělo, čeho se pak bát?
Zkus sama sobě být oporou
přes života cestu ještě mladou svou.
Nehledej jen ochránce, pak najdeš ho
a bude milovat moc i duši krásnou tvou.
lloyd
Proč
Cítím se teď tak bez života,
jako velká deštivá slota.
Už kapek na mě tolik prší,
že necítím já jejich chlad.
Necítím jak život ve mně srší,
Proč nemám po životě hlad.
Proč cítím se jak pes spráskaný,
když radostí bych tančit měl.
Proč život není ku mě laskavý,
Proč smutnou píseň on mi pěl.
Snad pocit je to jenom v duši,
pocit co tu zítra nebude.
Třeba zmizí, kdo ví, kdo tuší
a mého smutku ubude
Proč tělo mi teď žere,
Proč do krve mou duši týrá.
Proč se mnou se pocit pere,
Proč v zrcadle na mě ráno zírá.
Proč já, proč ne někdo jiný?
Proč? Ptám se Vás lidé.
Fastben
Pro všechny!
Píši na zeď nesmysly,
zabarvit své úmysly.
Vodopád emocí,
myšlenky plovoucí.
Anebo to zazdít raději,
utopit se ve vlastních peřejích.
daddario
Pro kohokoli
JOooo, podívej se, zase se koulí. Koulí se kulatá nepukavá bublina.
Tulí se do sebe. Věří jen svým nahým rukám, které se vzájemně
objímají a utěšují? Proč ho ten prázdný svět jen zapomněl chápat, proč
ho nechtěl pochopit? Proč se do tý zelený planety jeho bublina se
slovy nevešla?
Lili
Krysař
Když přišel do města
na krysí bál hrát
ulice mlčely prázdné
jak obecní sad A pak...
chlapi v montérkách tlačenku napůl z huby
vstávali ze židlí
nahé ženy odcházely od nenarozeňátek
kočičí hlavy se rvaly z rukou dlažebníka
od městského lazebníka sufražetky vybíhaly
na gauči lékárníka místní děvky jely
a nakonec hoře se vztekle táhlo za všemi
šašky, provazolezci a provazolezkyněmi
do stoky Hameln práchnivět
mezi krysami a pomejemi
Karla Kolářová
Pro kohokoli
Všem těm dobrý večer přeji,
kdo povídat si se mnou chtějí.
Kdo má trochu času na netopýra
co do monitoru pořád zírá
a místo učení
píše hloupé verše,
což vidíte sami vážení.
Net.opejr
Pro všechny!
Večer, když tma újímá se vlády,
když podzim, hřmí,
teď přichází večer tmavý!
Ty jež jsi mladý,
usedáš na místo starých,
zaujímáš vládu času,
nutkání vlastního hlasu!
Hledáš cestu ven, nebo dovnitř,
to sám nevíš, jen očkem zříš,
možná jí (ho) uvidíš,
potkáš jí (ho) v spleti paůčí sítě netu,
usedne do tvých tmavých očí,
zaplaví srdce cvočí!
ferenc_had
HOME